Mou knihu si můžete pořídit ZDE

Zbavuji se některých věcí: knihy, učebnice, oblečení, šperky... Pokud byste měli zájem: ZDE

Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Jak jsem to měla/mohla vlastně udělat....

16. září 2011 v 19:30 | Adri |  Moje příběhy
Seděla jsem na posteli a vyčítavě hleděla na mobil s vytlačenou klávesnicí od toho, jak pořád mámě volám, nebo ho svírám v rukách a doufám, že mi zavolá. Kredit jsem si dobíjela včera, hned potom, kdy mi poslala peníze. Kde takové sumy bere? Co právě dělá? A jak vypadá? Neviděla jsem ji už dva roky, od té doby, co je v té sektě…
Možná v tom mám ale i prsty já, dohnala jsem ji k tomuto zoufalému činu špatnou podporou… Kdybych ji na to nějak upozornila, přemluvila bych ji, ať tam nechodí a ona by zůstala.
Ale ne, o té zrádkyni takhle přemýšlet nemůžu. Zničila mi život a nikdo jiný na tom vinu nemá, to vím jistě, protože je to přece moje matka! Nebo že by to opravdu byla pravda a mohla za to já? Že bych za těch jedenáct let, které jsme spolu žily, něco hrozného provedla? Snažím se rozvzpomenout, ale nic mě nenapadá.
Hlavou se mi honily statisíce myšlenek, které si navzájem protiřečily. Neovladatelný chaos, nezastavitelná bouře.
Pak vše ztichlo a jedna pravdivá myšlenka šeptala do náhlého mrazivého ticha: Ani si nevšimla, že jsem utekla z domu. Na celý týden!
Začaly mě štípat oči a rozmazalo se mi vidění. Určitě si ani nevšimne, když budu mrtvá, za zkoušku to stojí…
"Ne!"
Zakřičela jsem tak hlasitě, že bych mohla probudit sousedy v okolních domech. Musela jsem si myšlenky urovnat v hlavě. - Žádná sebevražda, to v žádném případě! Rozbušilo se mi srdce a v uších mi hučelo. Přece kdybych zemřela, nedozvím se, kdy se o tom dozvěděla matka.
Vytočila jsem mámino číslo, kdy už konečně přijede, ale ona mi to nezvedla. Zase. Co je to za blbou zkoušku oddanosti v té sektě?!

A dost. Zavolám na linku bezpečí; když už se mnou nikdo nechce mluvit o mých problémech, přinutím k tomu někoho násilím.
Jak jen že bylo to číslo? Internet najížděl velice pomalu, nechtěl vůbec spolupracovat. Co nejrychleji jsem opsala číslo, až jsem je spletla a naťukala jsem je ještě jednou. Překvapila mě moje nově získaná odhodlanost a povzbudivě jsem se usmála.
Tohle mi může změnit život.
Zavřela jsem oči a držela jsem je zavřené, až do té doby, dokud se neozval upřímný a vlídný ženský hlas.
"Halo?"
"Dobrý den," pozdravila jsem třesoucím se hlasem. Odhodlání bylo to tam. Po více jak dvou rocích musím s pravdou ven. Zkusit to můžu, co se mi může stát…
"Mám problém, který nedokážu sama vyřešit. Týká se mojí rodiny," začala jsem tónem, co jsem ještě nikdy nepoužila.
"Mámy, táty nebo sourozence?" zdůraznila každé slovo.
"Mámy…." zašeptala jsem, protože mi selhaly hlasivky.
"Neuškodilo by, kdybys mi něco o sobě pověděla, nebo můžeš začít vyprávět svůj rodinný příběh, vyber si, co je ti příjemnější."
Pustila jsem se do vyprávění svého smutného příběhu. Nechala mi předtím ještě čas, abych si promyslela všechny věci a na nic nezapomněla.
"Nemám žádného sourozence. To možná proto, že mi umřel táta v nízkém věku. Já měla čtyři roky a on dvacet šest. S jeho smrtí jsem se vypořádala v klidu. Moje máma se totiž ke mně chovala moc hezky. Po tátově smrti jsme se stýkaly s rodinou a příbuznými dost často. Asi potřebovala náhradu za tátu…
Zkoušela pár schůzek přes seznamku, ale žádný chlap se jí nezdál moc vhodný. Líbili se jí, ale nebyli to - teda podle jejích slov - dobří otcové pro mě. Proto máma od randění upustila a asi tak čtyři roky nazpátek (to jsem měla 8 let) se máma přestala stýkat s rodinou a přáteli. Jednou jsem dokonce slyšela, jak na babičku a tetu nadává do telefonu. Potom začala číst divné knížky a dívala se na divné stránky na internetu, o nějaké sektě, nebo něco takového. Samé sluníčka, hezké kreslení obrázky, v každé větě bylo slovo láska, a tak. Potom se přestala bavit i se mnou, asi dva měsíce před jejím odjezdem. Říkala mi pořád dokola, že nejsem ještě hodna se s ní bavit, a musí odjet k lidem, kteří ji rozumí. Bylo mi deset a ještě jsem moc toho nechápala, a vlastně dodnes nechápu. Pak jsme se přestěhovaly do Petrovic, kde jsem nikdy předtím nebyla. Vybrala velký luxusní dům. Přihlásila mě do školy, a já i přes to utrpení, co jsem snášela doma, jsem se snažila s někým skamarádit. Ne že by mě máma bila nebo něco takového. Neječela po mně, jenom mě ignorovala. Teda pokud se nejednalo o učení, nebo jestli si nechci něco koupit. Jak jsem přišla ze školy, tak jenom řekla: rozumíš všemu učivu? Když ne, rychle mi to vysvětlila, ale cítila jsem odpor v jejím hlase, tak jsem se jí moc nesvěřovala a raději se trápila nad učebnicemi sama. Máma v poslední době vůbec nepracovala, tak jsem nevěděla, kde ty peníze bere. Kupovala mi stále dražší a dražší věci, ale já se ji nezeptala, protože jsem se jí bála. A jednoho dne brzo ráno odjela. Neustále jsem ji volala a ona mi to jen jednou zvedla a rychle řekla, že se musím naučit žít sama, ale nikomu to neříct ve škole… A tak žiju dva roky. Nikoho k sobě nezvu. Občas od ní dostanu balík na poště nebo dopisy s penězi a dárky. Dělám všechno sama.
Mám masku, které se potřebuju zbavit. Chovám se totiž ve škole, jako by se nechumelilo. Navykládala jsem svým kamarádům, že na víkend u nich nemůžu, protože máma je blázen do turistiky, tak jezdíme spolu na hory na víkendy a když prší, jezdíme k babičce. Už dál… Takhle nemůžu.
Před týdnem jsem dokonce utekla z domu a nepřijímala od ní zprávy - zapomněla jsem ještě říct, že mi někdy i nahraje vzkaz přes mobil. Jenom mi v nich vyčítala, že jsem se neozvala. Když jsem ji napsala, že se mi stýská, odepsala jen, že až přijde vhodný čas, tak se s ní setkám…."
Nevydržela jsem to a rozbrečela jsem se. Dala jsem tím té paní na drátu čas, aby vymyslela možnosti, jak mi pomoct.
"Zkus se s tím někomu svěřit. Učitelce, kamarádce…"
"Já to nezvládnu…"
"Ale ano! Zvládla si to říct i mně, paní, kterou vůbec neznáš. Zvládneš to, cítím, že jsi silná osobnost."
Nevím jak, ale ta žena ve mně vykouzlila sebevědomí.
"Díky," vydechla jsem. Tyhle možnosti mě napadly taky, ale nikdy jsem neposbírala dost odvahy a bála jsem se, že se mi vysmějí.
"Řekneš jim to tedy? Slibuješ?"
"Ano řeknu. Ve škole je taková příjemná mladá učitelka, co dělá zároveň psycholožku."
"Pokud nenaleznete způsob jak to vyřešit, obvolej nebo zkontaktuj svojí rodinu. Říkala jsi, že znáš babičku a tetu."
"Neznám jejich telefonní čísla, ale docela si ještě pamatuju adresu od babičky…"
"Když ti máma dává tolik peněz, zajeď tam na výlet."
"No jo, ale co když mě odmítnou, díky tomu, co jim řekla máma?"
"Pokud jim to dobře vysvětlíš a mají tě rádi, určitě tě přijmou mezi sebe. Neudělala jsi přece nic špatného. Doporučila bych to taky říct policii… Nebo to mám udělat za tebe?"
"Ano, prosím."
"Potřebuju vše, co víš o mámě, jako například celé jméno, datum narození… A zkus mi dát tip, kde by se mohla právě nacházet."
***
"Pamatuju si na tenhle večer přesně babi." Svěřila jsem se u šálku horkého čaje o svém osudovém telefonátu.
"A to víš, holčičko, takové věci jsou moc užitečné, ty linky pro děti… Á to bude teta se strejdou," zamumlala babička, usmála se a šla otevřít dveře. Vydala za ní, zvědavá na svou další rodinu.
***
Matka od Martiny se našla ihned v den telefonátu, a byla v soudním procesu odsouzena na tři roky.
Zato vůdce sekty, její milenec, který ji naváděl, ať opustí Martinu, na deset let.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kirja Kirja | Web | 24. července 2015 v 16:19 | Reagovat

Linky bezpečí jsou skvělý vynález:)

Ale docela smutný příběh...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."