Mou knihu si můžete pořídit ZDE

Zbavuji se některých věcí: knihy, učebnice, oblečení, šperky... Pokud byste měli zájem: ZDE

Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Vykáceli kus lesa...

29. dubna 2012 v 10:12 | Adri |  Moje příběhy
Tohle bude lyrické... Přiměla mě k tomu neštěstná událost, která se mi opravdu stala. Vykáceli mi kus lesa. No. Není to můj les a vlastně ani nevím komu patří. Doufám, že to není soukromý pozemek, ale patří to pod Lesy ČR. Víc se dozvíte v příběhu.



Rozhlédla jsem se bleskově na obě strany. Nikde nikdo. Jenom zvuky přírody a pár aut na vzdálenější cestě, odkud jsem sem přišla. Stojím na polorozbité asfaltové cestě, kterou využívají jenom obyvatelé jednoho baráku, jež je tak porostlý psím vínem, že z dálky dům rozhodně nepřipomíná. Po mojí levé ruce se nachází elektrický plot. Teď mě ale nekopne, protože se asi v době mého narození přestal používat (tyhle informace mám od souseda). Ladně jsem se rozběhla a přeskočila plot.
Na jeho druhé straně jsem přistála snožmo. V duchu jsem si pogratulovala. Tyhle pohyby mám naučené tak perfektně, že se ani nedivím, že jezdím reprezentovat naší školu ve skoku dalekém a vysokém. Spolužáci mi dokonce kdysi kvůli tomu říkali klokane. Na běh jsem taky docela dobrá, patřím mezi nerychlejší holky, ale hod míčem… "Ještě že tak dobře skáčeš, jinak bych ti dala dvojku," oznamovala mi učitelka na poslední hodině tělesné výchovy, když jsme právě házeli kriketovým míčkem. Rychle jsem zahnala myšlenky na školu - je přece víkend!
Nabrala jsem rychlost a běžela přes pole. A pak zase hop! Přeskočila jsem další plot podobný tomu předešlému, co mě dělil od milovaného lesa. Proč ho tak mám ráda? Vždy když se v něm nachází, připadám si kompletně odříznutá od světa, jako by klidně mohla začít třetí světová válka, ale mě by se netýkala. Někdy sem chodím jenom proto, abych si spravila náladu. Taky v něm je skvělý prolézačkový park tvořený stromy. Pubertální holku na dětské atrakce nepustí, tak musí lozit v lesích po stromech.

Hmmm… Tuhle vůni lesa zbožňuju! Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Díky tomu mi ale ušlo, že hned na kraji lesíka stojí dvě srnky.
Jsou mi dobře známé. Když jsem byla menší, dala jsem jim jména Bambína a Tamburína (Bambína proto, aby se to podobalo Bambimu z pohádky a Tamburína má jméno odvozené z hudebního nástroje, protože její kroky znějí úplně podobně).
Chvilku jsem je pozorovala a pomalu šla blíž. V momentě, kdy už se jim zdála pomyslná bezpečnostní hranice překročená, se rozeběhly a já je na pár minut následovala. Když jsem měla pocit, že mi vylítnou plíce z těla, sedla jsem si na pařez a pozorovala studánku, u které jsem vždy shledala příjemné ochlazení.
Vylezla jsem na svůj nejoblíbenější strom a srny jsem zahlédla z výšky znovu. Tentokrát se v klidu pásly a přišly ke stromu blíže samy. Spustila jsem pomaličku nohu dolů, protože mi v ní začalo trpnout. A ony se zase daly na útěk. Blázínkové. Nikdy si snad na mě nezvyknou.
Seskočila jsem ze stromu a uháněla za nimi. Cestou jsem si popíchala nohy o okolní kopřivy.

Co? Vykulila jsem oči a zastavila se na okraji mýtiny, která tu předtím nebyla. Stála jsem naprosto nehybně. Měla jsem pocit, jakoby mě někdo proměnil v kámen.
Mýtina měla v průměru asi čtyřicet metrů. Stála přímo uprostřed lesa. V jeho samém srdci. Občas tam ještě zůstal pařez. Vlastně válely se tam jenom dva. Pod nohama mi praskala kůra a zbytky třísek. Praskání třísek mě rozčílilo ještě víc. S tím už přetekl pohár.
V duchu jsem proklínala viníky, neschopna udělat další krok. Jenom jsem přešlapovala na místě a do uší mi zněl nepříjemný zvuk praskání. Váhala jsem, jestli je lepší oči zavřít, nebo je nechat pátrat dál po škodách.

Nakonec jsem si sedla na velký kámen pár metrů od mýtiny, který tvořil most nad malým potůčkem. Byl jemně zaoblený, takže se na něm sedělo pohodlně, a já se mohla naplno odevzdat svým úvahám.
Nebyla jsem tady už dva týdny proto, že jsem neměla vůbec čas. I kdybych tady byla, nezabránila bych tomu… Možná. Co se stalo, stalo se. Aspoň neznám pachatele, jinak by nejspíš skončil zahrabaný někde v koutě lesa.
Nejvíc mě děsilo pomyšlení, že tady někdo. V mém světě. A k tomu ho ještě zničil. V mžiku se rozplynula moje iluze hlásající, že tu nikdo nebyl i ve chvílích, kdy jsem byla mladší, a že les čekal jenom na mě…
Zvířatům naštěstí nic neudělali, ale co ty stromy? Mám zasadit nové? Všiml si toho ještě někdo jiný? Stál za tím právoplatný majitel? Najednou jsem začala moudřeji uvažovat.
Existuje možnost, že tady chodí hajný. Přece v zimě nacházím plný krmelec a ten posed v levé části lesa má vyměněné prkna podlahy. Zasmála jsem se s pocitem, jak se asi tvářil, když mě někdy viděl, jak tady řádím. A já hloupá si celou dobu myslela, že ten les je jenom pro mě. Možná bych toho hajného mohla potkat. A až ho potkám, poděkuju mu, že se tak stará a připomenu, ať vysází nové stromy. Je to tu holé, jako hlava mého táty.
Zahlédla jsem obrys slunce přes větve stromů. Právě zapadalo. Nezbývá mi nic jiného, než jít domů.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kirja Kirja | Web | 24. července 2015 v 16:10 | Reagovat

Píšeš hrozně hezky.
Já jsem vždycky na prášky, když pokácí stromy v nedalekém lese.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."