Mou knihu si můžete pořídit ZDE

Zbavuji se některých věcí: knihy, učebnice, oblečení, šperky... Pokud byste měli zájem: ZDE

Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Majestátní smrt

27. května 2012 v 20:55 | Adri |  Moje příběhy
Jako matka dvou mláďat se bála nejen o svůj život, ale hlavně o ty jejich. Teď, když už jsou dost silné, je může opustit. Dvě už skoro dospělé srnky se rozloučily s matkou. Matka ale neví, jestli se má radovat, nebo být smutná.

"Když osud svolí, tak se setkáme", slíbí srnkám. Starší matka kluše do strmého kopce a snaží se rozehnat smutné myšlenky. Míří za potokem.
Srnky se na sebe zvídavě dívají.
"Co teď?" Pomyslí si obě najednou. Zvítězí pokušení volnosti a bok po boku se vydají na kraj lesa. Je šero, proto se odváží přeběhnout rozlehlé pole i vedlejší cestu. Naštěstí žádný vůz v té době kolem nejel. Cítili strach, se kterým se nikdy nesetkaly. Strach pramenící z jejich šestého smyslu. Zkoumavě si cestu očichaly, ale jen na kratičkou chvíli - matčiny rady jim totiž nedovolovaly postávat u silnice dlouho. Vběhly tedy do prvního porostu, který spatřily. V té rychlosti je ani nenapadlo zkontrolovat, kdo tento les obývá. Zahnaly hlad a žízeň u nedalekého pramínku. Tam se k nim znenadání připlížil divný zápach.
Znejistily. Zůstat, či běžet dál? Tohle je otázka života a smrti… Co by udělala jejich matka?
Zbystřily všechny smysly. K jejich perfektně sloužícím uším se dostaly tichounké poskoky. Netrvalo to ani okamžik a zpanikařily. Rychle pryč! Jenomže kudy?! Kroky byly příliš tiché, nedalo se zjistit, odkud přesně pochází ono nebezpečí. Nevanul ani žádný vítr, co by jim ukázal směr. Pak se šelest vytratil.
O pár bezhybných minut později opět zaslechly šelest kroků. Tentokrát se neznámý nezastavil. Pokračoval jejich směrem. Kroky byly čím dál tím víc hlasitější a přibližovaly se. Konečně mohly odhadnout, kterým směrem se dát.
V tom spatřily mohutného srnce, jenž se k nim přibližoval.
Planý poplach. Oddechly si. Tolik strachu dnes zažily! Seznámí se s ním a potom si dají zasloužený odpočinek. Jenomže srnky byly ještě nezkušené. Nevěděly, jak se k srnci zachovat. Jedna z nich se osmělila a rychlými skoky zmenšovala vzdálenost mezi srncem a jí. Druhá přešlapovala rozpačitě na místě. Když ale její družka byla v půlce cesty, vydala se k srnci taky. Přeci se nebude stranit.
Srncovy byly lhostejné a jen zvedl hlavu nahoru, měříc si je očima. Po chvíli tichého pozorování se mu jich zželelo. Zavzpomínal na starší časy, kdy ho matka poslala do světa a kdy od něj odešla jeho družka za jiným srncem, se kterým prohrál souboj. Musí je nějak podpořit; i on, statný srnec má se samotou potíže.
"Hele, vy dvě. Tady v tom prostranství je známo, že se tu potulují lovci a psi, taky se tu občas objeví i vlk," varoval je přísně.
"Tak proč jsi tady ty? To máš tak rád nebezpečí?" Snažily se skrýt nadšení z jejich prvního setkání s dospělým srncem, ale moc se jim to nedařilo.
"Kdepak! Kdybych mohl, ihned se odsud stáhnu. Ale kam bych šel? Všude kolem už svoje území mají zabrané ostatní srnci a na mne zbylo jen tohle. Už nemám ani sílu s nimi o teritorium bojovat. Pořád ale mám sílu na rychlý útěk," naparoval se kývaje hlavou ze strany na stranu, aby si všimly jeho obrovského paroží.
Mladé srnky odvedl do nejbezpečnější části lesa. Následovaly jeho rychlé skoky. Byly překvapené, že jeho rychlost byla opravdu velká, jak povídal.
Dorazili na louku, nacházející se přesně ve středu lesa. Společně se popásli a odpočinuli si ve stínu javorů. Počasí bylo obzvlášť teplé a suché. Srnec se rozhodl ukojit svou žízeň a vydal se ke studánce. Voda příjemně osvěžovala, lechtala na jazyku a vrhla jej do pocitu blaženosti. Zaslepený chutí vody si nevšiml blížícího se nebezpečí.
Lovcům se nechce chodit hluboko do lesa, ale vlci se zde potulují poměrně často. Osud se nemusel příliš činit, aby nalákal vlky právě zde.
Nejdřív si všimli srnce, skryli se kolem něj a vyčkávali. Napjali svaly a čekali na vhodný okamžik, který jim umožní nasytit jejich prázdné žaludky.
Jeden vlk však ucítil dvě srny, ty bude mnohem snadnější chytit. Je parný den a v kožichu ještě parnější. Proč by se měli zbytečně namáhat?! Tenhle jim určitě zase uteče…
Pomalu se rozpršelo, srnky si stouply doprostřed louky a nechaly kapky příjemně hladit po srsti. Tímto ze sebe udělaly nevědomky snadnou kořist.
Srnec se ale ve zdejších lesech za ta léta něco naučil. Vlčí radost nad začínajícím lovem zachytil okamžitě. Zuřivě vyprskl vodu a kopytem švihl do kamene, jež spadl do studánky. Voda vyletěla vysoko do vzduchu. Srncovi se rozbušilo srdce. Musí se pořádně připravit na boj. Na předem prohraný boj. Když tak, zachrání aspoň jednu. Pud sebezáchovy vytlačil z běsnící mysli a rozběhl se. Vlci se pomalu, neslyšně a ve skrytu blížili k srnkám. Když jim jejich instinkt poručil skočit, skočili. Jako jeden, v dokonale načasovaném souladu pohybů vymrštili silné nohy do vzduchu. Skok však nedopadl úspěšně. Dostali pořádnou ránu kopytem do hlavy.
"Co ten sebevrah dělá?"
"On se snad pomátl… Copak zapomněl, kdo je lovec a kdo kořist?"
"Jdem na něj. Ty mladé si nechme na příště. Vypadají hloupě, možná se sem vrátí." Hlas alfa samce zněl jasně a rozumně.
Myšlenky vlků rozvířily les. Déšť ustal. Místo něj se na bojišti objevil vítr.
Srnky instinktivně prchaly rychle co nejdál od vlků. Trápilo je ale svědomí se srncem - přece jim zachránil život, a to je ani neznal. Přežije to? Zpomalily do klusu a poslouchaly. Vlci jsou stále na louce, vrčí a někdy vyjí. Zastrašují srnce. Když on se odvážil k tak odvážnému činu, odváží se i ony přiblížit? Ale ano, odváží. Našlapovaly opatrně směrem k mýtině s ušima napnutýma a nohami připravenými na rychlý skok mezi stromy. Sám proti třem vlkům nemá šanci. Ony ale nevědí, jak správně využít svá kopyta.
"Co si jenom počneme…" Tohle je matka nenaučila.
Zastaví se. Blíž už se neodváží. To v žádném případě. Dokonce uvažují vzdálenost ještě zvětšit, zatížené smysly je v hlavě nabádají k pohotovému útěku, zvláště když napětí je téměř hmatatelné. Jsou tak blízko smrti… Nakonec ztuhnou neschopny pohybu. Boj už začal.
Vlci začali kolem srnce kroužit v kruhu, vyceněné tesáky odhalené, jakoby volaly po trhání masa. Už není cesty zpátky.
"Z tohohle nevyváznu živý." Pomyslí si srnec a rozběhne se v ten moment, ve kterém se jeden vlk trochu opozdil, protože překračoval spadlou větev. Mezera mezi vlky se rozšířila a jemu se naskytla jediná šance na útěk. Žene vlky opačným směrem, než viděl předtím koutkem oka prchat srnky. Vlci jsou ale rychlejší než on. Srnec musí využívat kličkování mezi stromy a keři, aby byli rovnocennými soupeři. Překážky zdolává totiž hravěji než vlci.
S čím ale srnec nepočítal je to, že se srnky vrátí. V křoví se tisknou jedna k druhé. Nezbývá jim nic jiného než se dát na útěk taky. Vlci je díky výbornému čichu mohou najít lehce. Rozutečou se směrem od vlků.
Vlky jejich chutný pach udeří do čenichu.
"Ty dvě jsou opravdu tak pitomé?"
Nelítostně je začínají pronásledovat a srnce vypustí z hlavy. Srnky neumějí skákat tak dobře jako srnec, jsou ještě moc mladé - teprve dnes je opustila matka. Vlci je nebezpečně dohánějí. Při skoku přes velké křoví se jeden vlk rozeběhne z druhé strany a uskuteční skok, na který využije všechny své síly, mířený na pomalejší srnku. Jeho tlama se mine o srnčinu nohu jen o centimetr.
Třesk! Ozve se z vlčí zadní končetiny. Vlk je vážně zraněný. Při soustředění se na skok si nevšiml srnce, co se na něj chystal stejně, jako on na srnky. Vlk se odbelhá pryč s naštvaným bručením. Však jeho bratři se o toho zatraceného srnce brzy postarají.
Vlky zachvátil ještě větší zuřivost; smečka je spojena silným poutem - co cítí jeden, cítí všichni. Vrhli se na srnce tentokrát s mnohem větší pomstychtivostí. Brzy ho dopadli. Oba dva vlci na něj vyskočili najednou, když přeskakoval říčku. Jednoho ještě stačil kopnout, ale druhý se mu zahryznul hluboko do krku.
Vlk ho za krk držel pěkně dlouho, až dokud si byl jistý, že necítí žádný tep. Druhý mu svými tesáky ostrými jako břitvy rozpáral břicho.
"Nech tam taky něco pro mě…"
"Sakra!" Zaklel zraněný vlk, který se právě snažil dokulhat k tělu srnce.
Vlky přerušil praskot větví a štěkot psů. Lovci se blíží.
Zamrazilo je v zádech. Ve spěchu popadli trochu masa do huby a utekli. Srnky byly však informovanější. Žádní lovci, ale dívka se psem. Procházela se lesem a vůbec nevypadala nebezpečně. Pak se najednou rozběhla za psem, co se někam rozběhl. Srnky její chování vyplašilo, ale neutíkaly, jenom se o trochu vzdálily. Ani dívka, ani pes si jich nevšimli.
Dívka se zastavila až u srncova těla. Zatvářila se velmi ztrápeně a ustrašeně. Jednou rukou si zakryla obličej a druhou použila k tomu, aby přitáhla psa na řemenu. Nechtěla, aby se k mrtvole přiblížil.
Vzápětí zase nečekaně vystartovala. Odběhla pár metrů, ale náhle se zastavila. Srnky byly zvědavé, proč se zarazila tentokrát a popošly nebojácně blíže. Vlci už jsou hodně daleko, neslyšely jejich běh.
Dívčiny oči zabloudily ke keřům a všimla si srnek schovávajících se za velkým dubem. Psovi poručila, ať zůstane, a pomalu se k nim blížila. Napjatě ji sledovaly. Usmála se a zamumlala cosi v lidském jazyku. Srnky nerozumí lidské řeči, ale dokážou vycítit emoce, bát se proto nemusí.
Ta s tou větší kuráží vykročila směrem k dívce. Dívka zpomalila a pokynula hlavou k té druhé. Chvíli trvalo, než se osmělila i ta druhá a udělala krok k sestře. Srnky se pomalu blížily a dívka se ani nehnula, nechala je, ať zastaví, kde chtějí samy. Když se srnky zastavily, protože vycítili, že tato vzdálenost je dostačující, natáhla pomalu ruku. To přimělo kurážnější srnku pomalu přistoupit až k ní a nechat se pohladit.
"Vidíš, všichni lidi nejsou zlí," pronesla kurážná srnka. Pak srnky začaly couvat a rozběhly se vstříc nepříjemnému úkolu.
"Zaslouží si majestátní hrob. Takový, jako byl on sám."
"Majestátní… to je ono. Lépe bych to nevystihla. Zkrátka gentleman každý coulem."
"Něco mi však říká, že ta dívka se o to postará,"
"Myslíš?"

Ze stromu, který zastínil skoro celou louku, spadlo šest lístků, dopadlo na krvavou ránu na krku srnce. Dívka zavřela oči a čekala u těla srnce až do setmění. Potom poklekla a vytáhla z kapsy černý kamínek. Zahrabala jej nedaleko srncovi bezvládné hlavy do země a odešla mlčky se psem.

Srnky se vícekrát do tohoto lesa nevrátily. Tiše doufaly, že potkají onu milou dívku opět, alespoň v okamžiku své smrti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Owela Owela | Web | 20. srpna 2012 v 5:36 | Reagovat

Zajímavý blog.

2 Kirja Kirja | Web | 24. července 2015 v 17:39 | Reagovat

Moc hezká povídka... Al eproč jsou vždycky tak tragické?:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."