Mou knihu si můžete pořídit ZDE

Zbavuji se některých věcí: knihy, učebnice, oblečení, šperky... Pokud byste měli zájem: ZDE

Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Poslední polibek

11. srpna 2012 v 9:51 | Adri |  Moje příběhy
Procházela jsem lesem a poslouchala jsem hudbu přírody. Ptáčci si prozpěvovali, občas zašustilo křoví nebo listí na stromech. Hejno ptáků mi poletovalo nad hlavou. Ptáci patří mezi moje oblíbená zvířata, obdivuju jejich schopnost létat, líbí se mi jejich křiky a měkká peříčka. Někdy se mi poštěstilo a našla jsem ptačí pera na zemi. Pozorně jsem prohlížela půdu, jestli nenajdu další, protože jsem už žádné dlouho nenašla. Místo ptačího pera jsem však narazila na kousek březové kůry. Nebyl to ale ledajaký kousek kůry. Byl to přesný půlkruh obvodu stromu, který připomínal tvarem lidská ústa.

Začala jsem se rozhlížet, které bříze patří tahle "pusinka", ale široko daleko nerostla jediná bříza. Vzala jsem kůru do rukou. Byla těžká, takže ani vítr by ji nemohl přenést. Když jsem si tak kůru těžkala v rukou, přišla na mě vize. Takový záblesk obrazu z čista jasna.

Uviděla jsem dvě semínka břízy a potom dvě urostlé břízy, které rostou daleko od sebe a něco je silně táhne k sobě.

Podivila jsem se tomu a sedla si na kořen nedalekého dubu. Prsty mi začaly tančit po kůře břízy a představovala jsem si, že to jsou opravdu rty stromu a zadívala jsem se na černé úzkou čárů oddělující pomyslné rty.
Najednou jsem začala mít pocit, jako by se rty pohybovaly.
"Prosím, pomoz mi dokončit započatou cestu k mému milému, sama ji nezvládnu, už mám málo síly. Ráda bych mu dala polibek."
Vykulila jsem oči a knedlík v krku mi zabránil v mluvení, tak jsem jenom pokývala hlavou.
V mysli mi vyvstala otázka:"Kde je tvůj milý?", ale pořád jsem ji nedokázala nahlas vyslovit.
"Na opačné straně lesa za potokem. Roste na vyvýšeném místě, jistě ho brzy uvidíš", odpověděla bříza na nevrčenou otázku.
Jako omámená jsem vstala a šla určeným směrem. Cestou mi bříza vyprávěla svůj příběh.
"Oba pocházíme z jednoho stromu, z jedné větve. Jako malí jsme si rádi hráli v poryvech větru a smáli se na okolní svět. Vítr nám umožňoval se navzájem dotýkat, což nám dělalo velkou radost. Potom ale přišla doba opadávání a všechno se rozplynulo. Plánovali jsme už odnepaměti, že vyrosteme blízko sebe a nejlépe by bylo, kdybychom se spojili v jeden statný strom. Chvíle, kdy jsem se ho pustila, se mi neustále přehrává v hlavě pořád dokola.
Dozrála jsem jako první a začala jsem padat. Naštěstí jsem se o něj zachytila a držela se ho celý den. Vítr se stal naším největším nepřítelem. Statečně jsem to vydržela až do doby, než se objevily večerní bouřkové mraky. Potom se mocně zafoukalo a za chvíli začalo pršet. To už byl můj úplný konec a já se pustila a letěla. V letu jsem se ohlédla a spatřila jsem, jak můj milý padá unášen opačným poryvem větru přímo na opačnou stranu. Můj milý rychle dopadl na zem. Já jsem ještě byla unášena a potom mě déšť stáhl nemilosrdně dolů. Od té doby jsme spolu spojení pouze telepaticky. Hovoříme k sobě, ale protože jsme byli zvyklí být jeden vedle druhého, chyběly nám doteky.
Když jsem se dozvěděla od ostatních stromů, že blízkou část lesa pokáceli a mají v plánu s tím pokračovat a tentokrát srovnat se zemí i mě, usmyslela jsem si, že se vydám za milým pro poslední polibek. Využívala jsem větru, hmyzu, zvěře, ale to všechno mě stálo moc námahy a já jsem vyčerpaná…" povzdechla si kůra a zbytek cesty mlčela.
Když mi konečně zmizel knedlík v krku, zeptala jsem se ji, odkud přišla. "Pár kroků od pramenícího potoku," a usmála se, neboť už jsme byly na místě. Pozdravila jsem jejího milého a přiložila jejich ústa k sobě. Jeho ústa vypadala podobně, až na to, že byly širší. Jako by stromová ústa byly pro sebe stvořeny, napadlo mě. Potom kůru položila na nejtlustší větev a dopřála jsem jim poslední společné chvíle.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Somna Somna | Web | 11. srpna 2012 v 15:05 | Reagovat

páni...je to moc zajímavý a...nádherný!

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 11. srpna 2012 v 20:27 | Reagovat

[1]: děkuju :)

3 Vendy Vendy | Web | 11. srpna 2012 v 22:05 | Reagovat

Zajímavá povídka. Je inspirovaná skutečnou událostí? (myslím tím, mají se někde u vás kácet stromy? Je to pěkná připomínka, že i stromy něco cítí...)

4 pavel pavel | Web | 12. srpna 2012 v 12:04 | Reagovat

Moc hezký příběh. Mám rád stromy. :)

5 Kirja Kirja | 24. července 2015 v 17:52 | Reagovat

moc hezký příběh!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."