Mou knihu si můžete pořídit ZDE

Zbavuji se některých věcí: knihy, učebnice, oblečení, šperky... Pokud byste měli zájem: ZDE

Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Jak bylo s Francouzi

25. října 2012 v 11:28 | Adri |  Můj deník
Vrátím se ve vzpomínkách o týden zpět a den zpátky, takže předminulou středu. To měli Francouzi přijet kolem sedmé večer na nádraží. Celou cestu na nádraží jsem se proklínala, proč jsem si zatraceně neopakovala ty slovíčka do francouzštiny, teď by se mi to hodilo. - No jo, to jsem celá já, Řeším situace na poslední chvíli. Přijel jsem na nádraží mezi posledními. Očekávala jsem, že už tam jsou, ale musela jsem ještě čekat. A už to přijelo. Vystoupili a přešli podchodem přímo k nám. Myslela jsem, že je po mně. Oni tu opravdu jsou!
Po nejistém představení jsme nasedli do auta. Tu a tam jsem něco prohodila, ale byly to takové primitivní věty. Když na mě houkl něco složitějšího, zírala jsem na něj jako na marťana. Ale byl takový tichý, stydlivý a unavený, takže po večeři šel hned spát. Musela jsem mu ukázat, kde a jak se pouští voda ve sprše (protože máme takový složitý systém :D).A daroval mi makronky. Jeho rodiče jsou totiž pekaři :)


Další den jsme stávali docela brzo, probudil se sám a nasnídali jsme se společně s tátou. Vzala jsem si bebe a on taky. Překvapilo mě, když je začal namáčet do mlíka, ale raději jsem mlčela a čučela někam jinam, jinak bych propukla v hlasitý smích a to by znamenalo, že bych mu musela vysvětlit, proč se směju. Cestou autem jsem se s ním bavila z donucení, protože táta na mě nadával, že se s ním vůbec nebavím. A to se mám jako postavit na hlavu, když mi on odpoví nanejvýš dvěma slovy? A vymýšlet všelijaké otázky mi přijde pokrytecké. Ať se snaží i Pierre-Louis.
Jeli jsme do školy, kterou je prováděli průvodci vybraní z žáků francouzštiny. Potom nás čekalo rozdělení do skupin a plnění různých úkolů. Byla jsem ve skupině zrovna s nejhezčím Francouzem (mimochodem ten můj se mi vůbec nelíbil :D) a obsadili jsme poslední místo. Dobré bylo, jak jsme je měli naučit co nejvíce českých slovíček a oni si je potom museli zapamatovat. Ten náš (Hugo) už nevěděl, co říct, tak se rozhlížel po třídě, uviděl plno diplomů, tak řekl opatrně diplom? s takovým tím francouzským přízvukem :)
Po obědě (na kterém jsme jim museli říct, že ho můžou odnést, protože v jejich škole se to nesmí), jehož se nikdo nesnědl víc než polovinu, se nám stala trapná věc. Naše holky ze třídy byly zrovna venku v těláku a já s Adélkou jsem na ně mávala. Hned pod okny seděli ale francouzští kluci a mysleli si, že to máváme na ně. Tak začali mávat taky :D Urychleně jsme s tím přestali a smáli jsme se tomu celou cestu k šatnám.
Potom jsme se všichni odebrali na prohlídku po městě. Francouzi měli zajištěnou prohlídku v městském zámku a my zbývající se odebrali do parku. Potom jsme se zase všichni sešli před zámkem, kde nám učitelka sdělila, že to nemá cenu jít i k lázním, že už je pozdě. Ale co teda budeme s těma Francouzi dělat? Když jsou spolu, je s nimi sranda, ale když jsou doma s námi sami, je s nimi nuda...
Tak jsme se všichni odebrali do parku a dělali blbiny. A někteří i kouřili. Zejména Francouzi, protože u nich to j povolené od 16 - prý. Můj je největší kuřák, vždycky když jsem se na něj podívala, měl v puse cigaretu. Já osobně kouření nesnáším, když už, tak jedině dýmku, ale to jen tak střídmě :) Když se setmělo, byla už velká zima, tak jsme zašli do baru. Potom jsme se rozdělili na menší skupiny a rozešli se do různých směrů. Za začátku jsme šli tři, potom už jenom dvě (samozřejmě plus Francouzi :D) a k paneláku jsem s ním šla chvíli sama.
Snažila jsem se, seč mohla, mozek mi šrotoval jak nikdy dříve a mě došlo, že nikdy takhle přirozeně nepřemýšlím při rozhovoru s kamarády - tam to jde tak přirozeně - tak proč bych se měla tlačit do rozhovoru s Francouzem?

Francouzi prý moc nejedí. A je to pravda. Ten můj jedl přibližně stejně jako já a to já jím prý strašně málo. A navíc to byl šestnáctiletý kluk.

V pátek se jelo na Landek a Vítkovice. Málem jsme tam umřeli nudou, nebýt těch Francouzů. Potom se jelo do Karoliny na nákupy. Měla jsem blbou náladu, protože jsem si vzala jenom 50kč na náušnice a nejlevnější stály 60. Tomu říkám zákon schválnosti. Tak jsem si koupila jenom zmrzlinu. Hledali jsme Francouze, ale narazili jsme jenom na ty, co jsme potkat nechtěli. Ti nás ale nakonec dovedli k těm, po kterých jsme tak toužili. Sedli jsme si na ty velké schody v Karolíně. Každý se na nás divně koukal, ale s Francouzi vám je všechno ostatní ukradené. Oddělila jsem se potom ze skupinky s Nelou a s její velkou touhou jít na záchod a bloudili jsme. Naštěstí jsme záchod našli včas a cestou zpátky jsme dokonce stihli si zajít na ochutnávku sýrů. Francouzi nesli plné tašky oblečení a my jen tiše záviděli.
Po příjezdu do Karviné nám zývalo ještě pár chvil na nachystání se na večírek. Domů bychom to nestihli, tak jsem šla ke kamarádce. Hrály jsme spolu Xbox, Pierrovi ani té její se nechtělo.
Večírek dopadl dobře. Na pořádný rozjezd se sice muselo počkat, ale potom všichni tancovali. Až na Pierra.

V sobotu jsme jeli na hory - na Hrádek. Vždy, když někam jedeme, tak je to Hrádek, takže tenhle kopec máme už prochozený. Cestou nahoru si pár Francouzů hrálo na neandrtálce :D Pobíhali po lese s klacky, házeli po nás šišky a lovili popelnici. Nahoře jsme hráli volejbal. Ukázali se tam moje skvělé hráčské schopnosti :D Potom jsem s českými holkami dělala blbosti. Najednou mě napadla francouzská říkanka o kuřeti, na kterou jsme i vymysleli taneček :D
Potom se šlo zase do parku, tentokrát jsme jim ukázali i dětský koutek :D

Nedělní program byl v rodině. Vyrazili jsme zase na hory, protože moji rodiče prostě zaveleli - na Javorový. Jako kdybychom nebyli unavení ze včerejšku. Cestou jsem si povídala s mamkou, občas i s Pierrem. Nahoře jsem si dala Kofolu. Pierrovi moc nechutnala, tak si dal Sprite. Potvrdila jsem si tím teorii, že každý jsme úplně jiný. Já totiž nic slazeného kromě kofoly nepiju. Málem jsme se ztratili, protože jsme šli za tátou, který si to chtěl oběhnout, aby mohl více trénovat na ty svoje horské ultramaratony.
Po výšlapu jsme šli do Pizzerie, což byl špatný nápad, protože na odpolední párty bude pizza. Tak jsem si dala těstoviny a rychle jsme jeli domů se připravit na párty u Reni. Má velký barák a velkou zahradu, takže párty byla super. Když k tomu ještě připočtu trampolínu, houpačky a rybník, do kterého jsme se shazovali, párty byla úžasná. Mě naštěstí do rybníka nedostali, měla jsem jenom mokré nohavice a zadek od mokrého šátku, se kterým mě otravoval Paul. V podvečer dorazila pizza, mokří se šli vysušit a začali jsme se koukat na Paranormal Activity 3. Musela jsem odjet s Pierrem dřív, protože máma náš odmítala tak pozdě vozit.

V pondělí jsme měli namířeno do Osvětimi. A SAMOZŘEJMĚ jsem si zapomněla pas. Tak jsme kvůli mně ještě museli stavět na hranicích, kde mě čekal táta s pasem. Osvětim nebyla tak hrozná, jak jsem si ji přestavovala. Možná to bylo tím, že jsme měli pouze francouzskou průvodkyni… Ale stejně jsem skoro nemohla dýchat a bolela mě v areálu hlava. - Ale ta bolest pocházela z toho místa. Všude, kde jsem stála, se odehrávala část nešťastného příběhu… V autobuse byla ale sranda, hlavně díky Charliemu, který si hrál na operního zpěváka.
Večer nás čekala rozlučka, kde jsem málem plakala. Už zase nastoupí každodenní rutina. A hlavně BEZ FRANCOUZŮ.
Na úterý jsem se vůbec netěšila. Jediné, co mě potěšilo, byly jejich francouzské polibky. Jinak to bylo poprvé, co jsem běžela za vlakem. Celou chemii a fyziku jsem byla duchem ve vzpomínkách a nedokázala jsem se soustředit.


No jo, tak až v květnu...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."