Mou knihu si můžete pořídit ZDE

Zbavuji se některých věcí: knihy, učebnice, oblečení, šperky... Pokud byste měli zájem: ZDE

Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Poslední den

8. prosince 2012 v 19:30 | Adri |  Moje příběhy
Tahle jednorázovka se vztahuje ke knížce Hunger Games od Suzanne Collins (četla jsem ji a naprosto mě uchvítila!!). Úvod můžou přeskočit ti, kteří ji už četli, ale doporučuju si to raději přečíst, abyste si na vše vzpomněli :)

V troskách bývalé Severní Ameriky se rozkládá země Panem s nablýskaným hlavním městem Kapitolem a dvanácti okolními kraji.
Kapitol jim vládne krutou a tvrdou rukou, aby zabránil povstání. Poslušnost si udržuje kláním Hunger Games - zvrácenou televizní reality show, ve které každoročně jedna dívka a jeden chlapec z každého kraje nedobrovolně bojují o svůj holý život. Všech dvacet čtyři dospívajících (losují se jména od 12 do 18 let) je zavřeno do rozlehlé moderní arény se zbraněmi a kamerami, ze které se živý může dostat pouze jeden z nich…


Padám do sněhu. Jsem na pokraji totálního vyčerpání. Sice jsem včera dostala speciální dárek od sponzorů - horkou polévku, ale takových polévek bych potřebovala deset. Rozhlížím se kolem sebe a dostává se mi pohled jenom na nekončící pláň sněhu. Chce se mi brečet, a tak se zavrtávám hluboko do sněhu, aby na mě neviděly kamery. Jestli diváci z Kapitolu poznají, že už nemám dost sil, nemuseli by mi poslat další dar. Sníh docela příjemně hřeje. Zavírám víčka a jsem smířená se smrtí. Je to pokojnější, než zemřít něčí rukou.
Představuji si svou rodinu, jak postává kolem staré televize. Jak budou reagovat na mou "zamrzlou" smrt? Budou na mě pyšní, že jsem nikoho nezabila? Budou pyšní na to, že jsem vydržela až do poslední čtyřky? Avšak hlodavé otázky mi jsou nepříjemné a toužím myšlenky umlčet. Mozek ale pořád funguje na plný výkon a nechce mi dovolit zemřít. Otvírám pusu a cucám led. Možná tak umrznu rychleji.
V momentě, kdy mi kousek nerozkousaného ledu vklouzává do krku, se ozve rána z děla, oznamující něčí smrt. Vytřeštím oči a najednou zapomenu na můj plán zemřít.
Kdo to byl? David? Lucy? Logan? Nepotkala jsem ani jednoho od doby našeho společného krvavého startu. Celou tu dobu her jsem se schovávala na okraji skály. Nikoho nenapadlo to tam pořádně prohledat. Vylézala jsem jenom v případě největší nutnosti. Ale po pěti dnech, co jsem nalezla vchod do jeskyně zavalený balvany, jsem byla přinucena jít jinam s velkým strachem, že si mě někdo vyčíhnul. A teď jsem tady, uprostřed ničeho.
Výstřel z děla mi dodal novou energii a já si začala dělat starosti o jídlo. Mám v batohu jenom rybí ocas.
Jedla jsem a šla současně. Zvažovala jsem šance na výhru. Kdyby totiž zemřel David, mám šanci vyhrát na plné čáře, jelikož Lucy s Loganem neumějí zacházet ani s jedinou zbraní, přežili jen nejspíš díky tomu, že jsou zvyklí ze severu na nízké teploty. Já měla dýky, dobrou mušku… ale nevím, odvážila-li bych se k zabíjení. Tak je prostě nějak přiměju zabít se navzájem.
Když jsem si olizovala prsty po rybí hostině, zakopla jsem. Zamračila jsem se v pomyšlení, že jsem zakopnula o vlastní nohu a diváci to viděli. Takhle už žádný dar opravdu nedostanu. Divoce jsem se otočila k zemi a spatřila kousek modrého rukávu. Odhrnovala jsem sníh dál.
Leželo tam tělo člověka. Ale proč by tělo už nevyneslo vznášedlo jako obvykle, když někdo zemřel? A potom mi to došlo. Vznášedlo sem ještě nedorazilo. Polkla jsem a odhrabávala sníh dál. Z ledu vykukovaly černé kučeravé vlasy Logana.
Sakra! Ještě dýchá! Není mrtvý! Tak proto si pro něj vznášedlo nepřiletěl! V tom případě ale zemřel někdo jiný…
Přes tenkou vrstvu oblečení se mu lehce zvedal a klesal hrudník. Zhodnotila jsem jeho oblečení a zatřásla se zimou. Tenký svetr a kalhoty před touhle zimou neuchrání ani toho nejsilnějšího seveřana.
Třas se mě zmocnil ještě jednou, když jsem se podívala na jeho modré prsty. Měly téměř barvu svetru. Popleskala jsem ho po tváři. Jestli ho probudím, zeptám se, jestli něco neví o ostatních. Není sice z mého kraje (můj společník zemřel hned první den při krvavých jatkách, kdy se rozhodl si vzít meč, na který si samozřejmě dělali zálusk nejméně další čtyři nepřátelé), a proto bych mu neměla věřit, ale ve výcvikovém centru za mnou jednou zašel a řekl mi, že mu připomínám sestru, že bude rád, když mě nebude muset zabít.
"Hej, Logane!" křiknu na něj a vzápětí svého činu lituju. Tady na rovné pláni se zvuk šíří dobře, a kdyby se náhodou kolem plížil David s tím svým obrovitým lukem…
"Pro-sím" zakňučel tichounce Logan. "Já… já… umrz-z-znu. Z-zabij mě prosím. R-rychle."
Kývnu hlavou, ruku přiložím na kapsu skrývající dýku, ale ještě se ho zeptám na pár otázek. Vím, že by udělal to stejné.
"Kdo ti to udělal?"
"Da… David." Aha. To nevypadá dobře.
"Proč tě nezabil? Neměl snad u sebe luk a šípy?"
"A-asi ne. Neviděl jsem je. P-prostě mě přepadl zezadu a sebral mi všechny věci."
Sebrala jsem mu dlaň do svých a třela je o své.
"Necítím to," zachraptěl a zavřel oči. Odklonila jsem se od něj a z opasku jsem vytáhla dýku. "Snad se ještě někdy uvidíme…" Trhnu s sebou. Co to mluvím za nesmysly? Vždyť se na mě dívá celý Panem! "Jakože v nebi." Dodávám, rychlým pohybem mu zabodávám dýku do srdce a snažím se nevnímat ránu z děla oznamující můj čin přeživšímu.
Potom utíkám tak dlouho, seč mi síly stačí, se zkrvavenou dýkou v kapse.
Změnila jsem názor. Raději bych se postavila Davidovi než malé nevinné Lucy. Tiše šeptám svou prosbu, aby ji zaznamenali i diváci u obrazovek. Za chvíli dorážím k jezeru. Na lov se vydávám se soumrakem. Dýkou si udělám ranku na ukazováčku, který později vkládám do vody. Po chvíli cítím tlak na prstě. Druhou rukou pevně chytím ocas ryby a zasouvám nehty do šupin. Ladným pohybem ji házím na břeh. Dýkou ji rozřežu a hltám celý její obsah, samozřejmě až na kosti.
S plným břichem se usadím za zledovatělý sloup, jež byl dříve stromem, a číhám. Za mými zády se ozvou čísi kroky. Zní příliš těžkopádně na to, aby je vydávala drobná Lucy. Najednou se mi rýsuje úsměv na tváři.
"Za Logana," zašeptám se slzami na tvářích, skokem vylézám z úkrytu a házím dýkou na shrbeného, právě si nabírajícího vodu, Davida.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 vivienne vivienne | Web | 9. prosince 2012 v 12:44 | Reagovat

knihu jsem ještě nečetla, ale delší dobu se na to chystám :-)
Povídka se mi moc líbí, je hezky napsaná a úplně jsem si to všechno představovala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."