Mou knihu si můžete pořídit ZDE

Zbavuji se některých věcí: knihy, učebnice, oblečení, šperky... Pokud byste měli zájem: ZDE

Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Stargazers (pokračování)

15. ledna 2013 v 11:11 | Adri |  Moje příběhy
Že jsem říkala, že ten příběh nedokončím? Smůla. Nelíbí se mi ten konec (je na mě příliš dobrý, nechtěla jsem ho takhle ukončit), takže ho prostě dodělám. Snad se bude líbit, když už je dokončená :)) (První část je zde)


Sedli jsme si na kraj útesu jako obvykle. Vlny se tříštily o skály v pravidelných intervalech. Vůbec mi nepřišlo, že od naší poslední návštěvy tohoto místa uběhl měsíc. Hodně zlý měsíc, povzdechla jsem si.
"Danieli?" prolomila jsem ticho, které už nešlo vydržet. Sklonil svou hlavu a po chvíli se nedíval na hvězdy, ale na mě. Prohlédla jsem si ho pozorněji a zjistila jsem, že se vůbec nezměnil. Ani jedna vráska navíc.
"Ty určitě tušíš, že se ti chystám říct něco, co bude bolet…" zašeptal a pokřivil rty.
Tohle se mi nelíbilo. Myslela jsem si, že mi jen řekne, kde byl, co tam dělal a už tuhle nepříjemnou událost ze života smažeme a budeme žít jako předtím. Zamračila jsem se, protože jsem ho nikdy takhle pesimistického neviděla.
Dýchal zrychleně; jeho dech bylo jediné, co naplňovalo dlouhé minuty ticha.
"Lhal jsem ti," řekl roztřeseným hlasem.
"Jak?" zasípala jsem. Nechtěla jsem ho křivě obviňovat, ale tohle prostě nebyl on. Jeho tělo sice zůstalo stejné, ale jeho duše se změnila.
"Nejsem člověk, jsem… pocházím z jiné planety," vydechl téměř neslyšně. Olízl si rty a pokračoval dál. "Všechno, co jsem ti o obyvatelích různých planet řekl, je pravda. Až na jednu informaci. Tyhle všechny planety včetně Země spravují, a udržují mezi nimi kontakt poslové z maličké planety Aateri," ukázal na jedno maličké světlo na severu od Betelgeuse.
"Orion," zahlesla jsem zasněně, jako by mi unikla hlavní pointa vyprávění.
Daniel pokýval hlavou a přitáhl si mě k sobě blíž.
Chytila jsem jeho ruku a pronesla: "Já vím, že jsi měl dobrý důvod mi tenkrát lhát. Byla jsem tak naivní, že jsem si myslela, že budeš jenom vzdělaný člověk. A taky si možná ve mě neměl důvěru, ale vzhledem k tomu, že jsem za ten celý měsíc nic neprozradila…" Přiložil mi prst na ústa a políbil mě.
"Důvěru jsem v tebe měl vždy, na to nezapomeň."
"Tak proč?" snažila jsem se vypátrat odpověď v jeho modrých očích. Snad až za celou věčnost jsem se dočkala jeho reakce.
"Musel jsem!" Zaúpěl bolestně a dal ruku v pěst. Prsty jsem mu ji povolila a pohladila ho po vlasech. Celé moje tělo chtělo utéct, ale moje srdce se točilo jenom kolem něj. Protrpěla jsem si pro něj dost, něco takového mě nerozhodí.
"My jsme Hvězdní strážci. Máme za úkol sledovat oblohu a podle toho také jednat. Objevil se problém a já musel vyrazit. Dal jsem ti polibek na rozloučenou a právě když jsem tě líbal, jsem si uvědomil, že ti to musím říct. Jenomže už bylo pozdě, a já musel vyrazit. Cestujeme pomocí světel, která si dokážeme přivolat. Do nich se potom zabalíme, a když pomyslíme na nějaké místo ve Vesmíru, ocitneme se tam."
Už mi bylo jasné, nač ten křik a ten vášnivý polibek. Cítila jsem se šťastná a pochválila se za to, že jsem neutekla. Ale jedna nepříjemná otázka v mé mysli přece jen zůstala.
"A odejdeš ještě někdy?" řekla jsem se zlomeným hlasem.
Povzdechl si a pokrčil rameny. Jak může jen na takovou otázku pokrčit rameny? Je snad moc zbabělý mi říct pravdu, nebo si myslí, že uchovat mě v nevědomosti je lepší?
"Čekala jsem měsíc bez jakékoliv zprávy o tobě!" zakřičela jsem a připadlo mi, že můj křik zklidnil rozbouřené moře. Zvedla jsem se, oči upřené na hladinu, dokud mi slza neskápla z obličeje na svetr. Otočila jsem se na něj a čekala.
"Určitě ještě někam odejdu… A může to být na mnohem déle. Třeba i čtyřicet let," řekl plačtivým tónem.
Kousla jsem se do rtu, abych nevykřikla. Mozek pracoval na teoriích, že je starý třeba celé tisíciletí a vystřídal mnoho dívek přede mnou.
"Jsem jenom jedna z řady," zavzlykala jsem svou myšlenku nahlas.
"Ne! To nejsi! Jak si na to přišla!" šlehl po mě rozzlobeným pohledem. Obočí se mu svraštělo. "Já nejsem žádný stoletý poutník, co si užívá s každou dívkou. Mrzí mě, že sis o mně něco takového myslela," jeho slova se do mě vpíjela jako jed. Draly se mým tělem a postupně umrtvovaly každý orgán, na který přišly.
"Právě že jsem se nedokázal zamilovat, protože mi bylo líto, že je za chvíli opustím, že je znenadání ztratím, že se mnou nemůžou prožít celou věčnost! Ale ty… u tebe jsem nedokázal přijmout skutečnost, že s tebou nemůžu být. Promiň, že jsem ti ublížil. Nejsem tak silný." Jeho slova mi zahřála moje mrtvé srdce.
"Já taky ne." Objala jsem ho a dala mu polibek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 15. ledna 2013 v 20:12 | Reagovat

Chlapi jsou neřádi. :D

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 15. ledna 2013 v 20:30 | Reagovat

[1]: :D

3 vivienne vivienne | Web | 19. ledna 2013 v 22:39 | Reagovat

Pěkně napsáno

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."