Mou knihu si můžete pořídit ZDE

Zbavuji se některých věcí: knihy, učebnice, oblečení, šperky... Pokud byste měli zájem: ZDE

Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Vše má svůj důvod (4.DÍL)

5. února 2013 v 11:11 | Adri |  Moje příběhy
Zasípala jsem. Jeho stisk však nepovoloval. Smál se mi do obličeje. V tu ránu jsem ucítila v sobě sílu. Velkou sílu. Uslyšela jsem vnitřní hlas. "Máš na to dost síly! Vyvlékni se mu! Nenech se zabít!" povzbuzoval mě hlas. "Pour ta grand-mére!" zavolal další hlas.
"Babi!" zakřičela jsem radostně. Vrah se podivil, kde se ve mně vzala ta síla tak křičet a tak mě chytil ještě pevněji. "Tvoje bábi je mrtvá, a ty za chvíli taky budeš!" odpověděl s mrazivým pohledem v očích a úsměvem na rtech.

Plivla jsem mu do tváře. Ve chvíli, kdy držel můj krk jen jednou rukou, aby si rukou otřel sliny z obličeje, jsem nabrala vzduchu tolik, kolik mi moje plíce dovolily a vší silou ho kopla přesně do rozkroku.
Vrah se zajíkal a zapotácel se. Neztrácela jsem čas a běžela ke dveřím. Ty ale byly zamčené, zůstával jen zadní vchod. Naštěstí jsem tenhle dům znala jako svoje boty, takže jsem rychle zmizela ve tmě sklepa. Vrah vrčel a já uslyšela výstřel. Asi si myslel, že jsem ještě na schodech. V té chvíli jsem už ale otvírala dveře a namířila si to na levý konec zahrady, tam kde stojí další barák. Zahradu nepokrývá moc porostu, takže jsem byla v nevýhodě. Byla jsem v polovině, když vrah vyšel z domu. Namířil, ale na tak velkou dálku se rozhodně trefit nemohl. Schytal to chudák opuštěný strom vedle. Výstřel mě přiměl běžet rychleji a najednou jsem už překonávala plot na sousedův pozemek.
Vrah se stále nacházel na naší zahradě. S jeho velkým břichem mu běhání šlo o hodně hůř než mě. Bušila jsem na dveře sousedova domu, ale nikdo neotvíral. Možná si to naplánoval. Nepronásledoval by mě, kdyby tady někdo byl. Zas tak blbý není.
Polkla jsem a rychle zmizela za dům. Odtud se nabízí jediná cesta. Přes dvoumetrový plot se nedostanu, ale dříve tu byla malá díra. Mohla bych ji zkusit prolézt. A kdyby to nevyšlo… ale ne, vyjde to. U díry jsem se skrčila, jak nejvíce to šlo. Zakrýval mě totiž pouhopouhý ozdobný keř ve tvaru koule. Ohlédla jsem se, abych zkontrolovala, jak je vrah blízko. Ještě zápasil s protějším plotem. Jestli mu dělá takový problém se dostat před malý plůtek, tahle škvírka ho vypeče úplně. Zatáhla jsem břicho a lezla nejdříve hlavou. Málem jsem tam nevmáčkla, musela jsem zuby rozkousat další očko v plotě. Když už jsem mizela za škvírou s bolavými zuby, on teprve dopadal na sousedovu půdu. Běžela jsem pořád rovně malým lesíkem a přemýšlela o dalším postupu. Mám se vyhnout hlavním cestám? Kde vrah čeká, že půjdu? Za Natkou? Na policii? Někam do města? Ne, a ne. Musím úplně jiným směrem. Udělala jsem oblouk na cyklistickou stezku. Píchalo mě v boku, ale já musela běžet pořád dál. Chtěla jsem jít na policii ve vedlejším městě. Stanice stojí blízko pole, na jehož okraji se právě nacházím. Běžela jsem mezi stromy a snažila se v dálce rozeznávat obrysy, jestli nemá některá z postav pistoli, tmavě zelené kalhoty a hnědou koženou bundu.
Došlo mi, že vrah bude používat policejní auto a tak jsem, ještě než jsem přišla na stanici, obhlídla auta. Jeho má rýhu přes levé světlo. Předposlední auto rýhu nemělo, ale jeho bunda byla přehozená přes sedadlo. Určitě to byla jeho bunda, protože si to právě mířil s úsměvem na rtech a ještě s jedním kolegou k autu. K autu, u něhož se právě krčím. Doufala jsem, že mě před stanicí přece jen tak nezastřelí. Vyšla jsem ze skrýše, ale mýlila jsem se. Střílel. Zasáhl auto a skoro i mě. Udiveného kolegu sesunul jednou fackou k zemi a skočil mu na hruď. I když jsem byla vzdálená padesát metrů, slyšela jsem praskání žeber. Tenhle hrůzný moment jsem využila k útěku. Město jsem moc neznala, a tak jsem dala na intuici. Hned vedle stanice stál rozpadlý barák a nevypadal, že by jej někdo obýval. Vydala jsem se doprava a běžela po silnici. Uslyšela jsem nastartovat motor. Rozhlížela jsem se po bezpečné skrýši. Pár metrů ode mě rostl krásný hustý keř, do kterého jsem vlezla a zůstala jsem tam až do setmění. Představa, že on nevidí a já taky ne, mě svým způsobem uklidňovala.
Zkusila jsem jedno cvičení na volání pomoci. Babička mě ho naučila, že prý spojuje spřízněné duše. Funguje ale jenom tehdy, když někdo onu pomoc opravdu potřebuje. Najde tu druhou spřízněnou duši, ať už je kdekoliv, a přivede ji k dotyčnému a zachrání ji. Volala jsem a pomalu usínala. Ale já si nesměla dovolit usnout. Ještě bych zaspala, a on by se připlížil a jednoduše zmáčknul spoušť. Opustila jsem tedy svou skrýš a plahočila jsem, kam mě nohy nesly. Narazila jsem na malý útulný červený baráček s černou střechou.
Zaklepala jsem a otevřela mi světlovlasá paní asi kolem čtyřicítky. Na sobě měla pár přívěšků s kameny a kolem ruky náramky ze sušených květů. V této situaci se to naprosto nehodilo, ale já musela: "Vy, vy vypadáte jako víla a anděl v jednom!" Usmála se na mě a pozvala mě k sobě domů.
"Není trochu pozdě na návštěvu?" zeptala se, když jsem usedala na polštáře a prohlížela si pokoj. Všechno bylo jako v lese. Polštáře byly měkké jako mechy, kolem plno květin, v rohu místnosti stála fontánka… "Já jsem v nebezpečí," vyhrkla jsem ze sebe, když jsem odpoutala oči od té krásy.
"Ano já vím," zamrkala na mě.
"A už jsem v bezpečí?"
"Ano jsi, můžeš si jít lehnout, už mám pro tebe ustláno." Nic dál jsme si nemusely vysvětlovat. Všechno jsme chápaly a chovaly se před sebou naprosto uvolněně, jako bychom se znaly celou věčnost. Babička mi jako malé vypravovala pohádku o spřízněných duších. Asi to nebyla jen pohádka…
Ráno mě probudila vůně šípkového čaje. Vstala jsem a při snídani jsem se paní vyptávala.
"Jak to dopadne s tím policistou?"
"Ty sama přeci víš jak…" Potom mi došlo, jak tupá jsem. No jo, u stanice jsou kamery, takže natočili onu střelbu na mou osobu a taky zmrzačení toho policisty. Takže stačí jenom říct, že se mi přiznal, že zabil i souseda a babičku a oni mi to budou věřit. Dávalo to smysl. "Všechno dává smysl, vše se děje z nějakého důvodu," zašeptala paní.
Pohlédla jsem ji do milých očí, ve kterých jsem našla jakousi náhradu za babičku, a vzpomněla si na to, jak to s oblibou říkávala babička. Ale až teď si uvědomuju význam těch slov. Až teď. Díky babi.
Poznámka pro nefrancouzštináře:
Pour ta grand-mére - Za tvou babičku

1.Díl.............. 2.Díl................... 3.Díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."