Mou knihu si můžete pořídit ZDE

Zbavuji se některých věcí: knihy, učebnice, oblečení, šperky... Pokud byste měli zájem: ZDE

Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Vzpomínky...

14. února 2013 v 13:11 | Adri |  Moje příběhy
Tenhle příběh mě napadl, když jsem měla takovou melancholickou náladu, takže je takový více... hrozivý a zlověstný, na rozdíl od příběhů, které píšu normálně. Dokonce jsem k tomuhle příběhu nemohla najít žádný hodící se obrázek v mé galerii... Snad vám to nebude vadit :)


Běžím chodbou. Najednou se přede mnou objeví velké kostelní zvony a já si uvědomím, že se nacházím v kostele. Vitrážovými okny umístěnými vysoko na stěnách sem proudí málo světla, ale přesto vidím, že zvony se táhnou za sebou v dlouhé řadě. A já nedohlédnu na konec. Zmateně se koukám na zvon přede mnou, nic nechápu.
Zvony se pomalu rozhoupávají. Otupěle pořád stojím a na místě a sleduji bijící zvony. Jejich odbíjení se pořád zrychluje a uši mi málem odpadávají pod strašlivostí téhle zvonkohry. Ohlédnu se za sebe, a jsem svědkem úplně stejného obrazu. Bezradně se tisknu ke zdi a složím hlavu do dlaní. Pomalu sklouzávám po hladké stěně dolů na podlahu. Ani za nic si nemůžu vzpomenout, jak jsem se zde ocitla. A ještě k tomu to hromobití těch zvonů… Kdyby tak konečně umlkly! Dokázala bych si vzpomenout!
Mé oči se snaží najít únikový východ. Stěny jsou hladké, pokreslené mnoha křesťanskými výjevy. Hned naproti mě stojí nakreslený Ježíš, jenž za sebou vláčí kříž. Jak jsem ho poznala? Možná jsem ho znala… Ne, ty zvony začaly odbíjet tak rychle, že mi znemožnily vůbec stvořit nějakou myšlenku. Postavila jsem se na nohy a zahleděla se do okna, které bylo složené z malých střípků mozaiky, jež měly znázorňovat jakousi světici. Tam někde venku, je určitě něco víc… Možná naděje? Nevím, nevím! Bim, bam, bim, bam…
Postávala jsem dál na místě a upřeně sledovala běsnící zvon. Zdá se mi to, nebo opravdu zpomaluje? Oči mi lítaly doprava a doleva čím dál tím pomaleji. Nadechla jsem se a udělala krok doprava a přitiskla se co nejtěsněji ke stěně. Když se zvon nacházel pár centimetrů od mého obličeje směrem doleva, udělala jsem rychlý skok dopředu. Dopadla jsem na obě nohy a vítězně se usmála. I další zvon přede mnou bil pomalu. Zopakovala jsem ony akční pohyby a přeskočila i tento. A tak jsem učinila u dalších sedmdesáti čtyř zvonů. Srdce mi už zběsile bušilo a v uších mi hučelo tak, že jsem málem neslyšela odbíjení zvonů. Sedla jsem si na zem, abych se uklidnila a dívala se okolo, abych zjistila, kolik zvonů mi ještě chybí přeskočit. Konec zvonové chodby jsem ještě neviděla, ale něco mi říkalo, že tam brzy dorazím. Sezení se mi zalíbilo a já usnula. Ve snu panovala podivná tma. Zvláštní na tom bylo to, že jsem v ní věděla, tolik věcí. Vzpomněla jsem si! Vím, že jsem nespala dlouho a jaké sny se mi minule zdály. Podařilo se mi také vzpomenout na to, že jsem člověk a jsem dívka a taky že kolem mě žili lidé. Ale odkud to mám, to se mi zjistit nepodařilo. - Zbudila jsem se. Z toho hloubání nad snem mě zase rozbolela hlava… Všimla jsem si ale ještě jedné důležité věci. Neslyším zvony.

Otevřela jsem polekaně oči a opravdu. Zvony byly v klidu a neodbíjely. Pohlédla jsem nahoru do okna. Zdá se, že kulatý stín se schovává za tím člověkem, jenž opatruje v rukách malého Ježíše… Přejíždí mu to po zlehka tváři. Putuje dlouho a pomalu. Jako očarovaná zírám na ten kotouč, z něhož sálá teplo a dopadá na můj obličej. "Aaaaa," vypravím ze sebe slova slasti. Konečně si vzpomínám.
Na slunce. Na lidi kolem - na svou rodinu. Na kostel. Na faráře… Na ďábla.

Klid v chodbě se promění na mrazivé ticho. To poté rozetne hrozivý jekot a křik.

Neměla jsem si vzpomínat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 frana-alrika frana-alrika | Web | 15. února 2013 v 9:34 | Reagovat

Páni, to je krásné, takové mrazivé, ale krásně :D

2 vivienne vivienne | Web | 15. února 2013 v 20:35 | Reagovat

ten konec mě celkem překvapil, ale je to povedené

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."