Mou knihu si můžete pořídit ZDE

Zbavuji se některých věcí: knihy, učebnice, oblečení, šperky... Pokud byste měli zájem: ZDE

Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Není mi dopřáno

27. března 2013 v 11:33 | Adri |  Moje příběhy
Pamatujete na příběh o Martině, která zavolala na linku bepzečí? - Odkaz zde. I když je tahle povídka stará téměř dva roky a literární hodnotu postrádá jako sůl, inspirovalo mě její opětovné přečtení k napsání pokračování, které ale pouze volně navazuje, takže pokud si nechcete ničit čtenářský cit, můžete se s vervou pustit do čtení pokračování.


Moje matka mi posílá pravidelně dlouhé dopisy z vězení, a já je čtu každý večer před spaním. Už jsem ji odpustila. Vzhledem k tomu, že ji umřel partner a (jak jsem se před měsícem dozvěděla od babičky) samovolně potratila po tátově smrti, se jí ani nedivím, že hledala věc, které se má chytit. Z jejich dopisů jsem také zjistila, že se zapojila do nějakého psychologického programu, který má za úkol vyšetřovat případy sekt a tím tak pomoci spoustě lidem. Ráda by mě přivítala v návštěvních hodinách, ale zakázali jakékoli návštěvy, protože by to prý mohlo narušit její terapii a taky výzkum.
Políbila jsem místo na konci dopisu, kde máma nakreslila červenou pastelkou pusu a zavřela oči. Přestavovala jsem si, jak se asi právě teď má, a co dělá…
Z fantazírování mě vytrhla až babička, která zaťukala na dveře mého pokoje. Trhnutím jsem se probrala, až jsem málem spadla z postele. To už je ráno?
Přišourala jsem se ke dveřím, za kterými se schovávala babička s plným tácem jídla.
"Dobré ráno," pozdravila mě a naznačila, ať si sednu zpátky do postele. Z vráščité tváře vyzařovala podivná nálada.
"Co se děje?" zeptala jsem se, když jsem si sedla na postel.
"Mám takové podezření, že sem jede sociálka," řekla ustrašeně babička, i přes to, že tahle věta měla značit pouhou návštěvu pár lidí, kteří se na mě kouknou, zeptají se, jak se mi daří a pak zase odkráčí pryč.
"To ale přece není nic hrozného, babi."
Babička polkla a podívala se na mě skelným pohledem. Její modré oči byly ještě světlejší než obvykle.
"Tohle nebude běžná návštěva. Tvoje máma mi volala, že se máme dopředu připravit… na to nejhorší."
Poslední tři slova jsem sotva slyšela, protože mi začalo strašlivě hučet v uších. Otevřela jsem pusu, abych něco namítla, ale všechno to do sebe zapadalo. - Babička nemá ve zvyku věci zveličovat a máma může telefon použít jenom jednou za rok. Nevybírala by si ho, kdyby šlo o planý poplach.
"Půjdu do děcáku?" vyslovila jsem potichu svou nejhorší obavu, která mě občas děsila ve snech.

"Kéž by, zlatíčko…"
Babička odložila tác a objala mě. Neuměla jsem si představit horší věc, než skončit až do osmnácti v dětském domově.
Když babička odešla, poslušně jsem snědla celou snídani, osprchovala se, převlékla a v rychlosti uklidila pokoj. Nemůžou mě přece vzít pryč, i přes ty všechny zraňující vzpomínky mám tenhle dům ráda a babičku ráda! Sešla jsem dolů po schodech, abych zkontrolovala stav domu. Všude bylo dokonale čisto a uklizeno - za to jsem mohla být vděčná mojí babičce, jakožto velké milovnici uklízení. Zkontrolovala jsem taky zásoby jídla, kdyby si náhodou chtěli stěžovat na špatné stravování. Dům byl naprosto bezchybný a skvěle zařízený. Dříve mi totiž máma posílala velké sumy peněz a já nebyla člověk, co by všechno hned musel utratit, tak jsem je investovala do babiččina domu, což se sice neobešlo bez babiččina namítání, ale stejně jsem docílila požadovaného výsledku.
Můj tep se pomalu zpomaloval a mysl se zklidnila. Žádný důvod si nenajdou. Babička si počínala mnohem ustaraněji a kontrolovala teplotu v každé místnosti. Na chvíli otevřela okno. Studený vítr mi příjemně sfoukl vlasy z upoceného obličeje a já dostala konečně dost odvahy na to, abych se zeptala, co je pro mě horší, než skončit v domově.
Po dlouhé odmlce konečně odpověděla.
"Na psychiatrii."
Tahle stručná odpověď ve mě nevyvolala kupodivu žádné emoce. Zůstala jsem chladná, jako ten vítr, co mě ovanul.

Z návštěvy pracovníků si nic nepamatuju. Ani se nechci namáhat tím, že bych si vzpomínala na nejhorší okamžiky mého života, který konečně začínal mít správný směr. Zírala jsem tupě na bílý strop, ale potom jsem zavřela oči. Před jeho jasnou bílou barvou nebylo úniku ani tam. Všude bílo. Takhle vypadá pokoj v psychiatrické léčebně. Nesnesitelně bílo. Nedivím se, že lidem tu potom doopravdy přeskočí, jak si všichni kolem nich myslí.
"Dobré ráno," pozdravila monotónně sestřička. Z jejího hlasu bylo poznat, že naprosto stejná slova pronášela dnes už nespočetněkrát. Píchla mi jakousi injekci a já se ani o píď nehnula. Moje oči opět hledaly spásu v tom bílém stropu.
"Jaký je dnes program?" zeptala jsem se se snahou zakrýt svou zvědavost a naději. Po těch třech dnech neustálých testů chci volno. Na odchod z tohohle zařízení jsem ani nepomyslela, protože mi ani nepřipadal jako možný. Všechny ty mříže na oknech…
"Poslední rychlý test. Pokud ho zvládneš, půjdeš domů."
Srdce mi zaplesalo radostí. Tohle jsem nečekala. Konečně se dostanu pryč z toho bláznivého kolotoče. Zároveň jsem ale dostala strašlivou trému. Tímhle dnem si můžu naprosto zkazit život, nebo ho konečně dostat do svých rukou.
Dostala jsem se za sestřiččina doprovodu do bílé místnosti, která měla uprostřed stěn pás kýčovitých vybledlých dětských obrázků zvířátek. Ve středu místnosti stál velký podlouhlý stůl a kolem něj pět židlí. V hlavě mi začal blikat alarm. Vždy tady na testy byly jen dvě - pro mě a pro zpovídajícího psychologa.
Vstoupila jsem do místnosti a posadila se na své obvyklé místo. Zanedlouho přišel psycholog s nějakou paní. Podle jejího výrazu tváře jsem poznala, že by se mnou raději nezabývala. Prostě jsem byla obtížný hmyz, který je nejlepší zašlápnout.
Hleděla jsem na papíry na stole. Podle jednoho vyčuhujícího papíru jsem poznala, že to jsou mnou vyplněné testy. Dveře se otevřely a hlavou jsem rychle trhla směrem k nim. Byla to babička s mamkou! Chtěla jsem vstát a obejmout je, ale podle výrazů psychologů jsem usoudila, že to je právě to, co očekávají, že se stane. Něco mi říkalo, že právě to je ta špatná možnost, která podepíše můj ortel nad tím, že tady zůstanu navěky. Pokradmu jsem sledovala mámin utrápený obličej, jenž mi měl tolik co říct, ale nemohl vydat ani hlásku.
Po celý test jsem napínala všechny svoje smysly, abych odtušila a udělala jen to, co po mě chtějí psychologové. A to i tehdy, když to zraňovalo mou mámu. Jestli se to povede, ihned jí to vysvětlím.
Musela jsem ji říct, že jsem ji neodpustila. Dívala jsem se jí při tom do očí. Moje oči však říkaly něco úplně jiného. Všimla si toho? Všimli si toho psychologové? Zdá se mi to, nebo opravdu máma na znamení pochopení zdvihla trochu koutky úst?
Při poslední otázce, co cítím k babičce, jsem konečně mohla odpovědět pravdivě. "Je to moje opora. Moc mi pomohla. Podle mě si zasloužím pomoct i jí tím, že u ní budu bydlet, bydlí v tom velkém bytě úplně sama."

Bylo mi dovoleno opustit to děsuplné místo. To místo ztracených nadějí a snů. Nikdy nezapomenu na ty utrápené dětské obličeje, co jsem vídala u obědů v jídelně…
Bydlím opět s babičkou v našem domě. Chodím do nové školy poblíž babiččina domova a po pravdě se mi po starých přátelích moc nestýská, protože v jejich přítomnosti jsem nosila vždy masku. Našla jsem si tady jednu kamarádku, hotovou spřízněnou duši, které jsem dokonce svěřila svůj životní příběh.
To je můj vysněný život, který jsem si tak často představovala, když jsem zírala do toho bílého stropu nebo sama usínala v luxusní vile, toužící po mámině objetí.
Ale konečně se přihodilo něco opravdu úžasného. Vídám mámu. Můžu jí konečně všechno povědět a ona zase mě. Už nás ani neposlouchají okolní doktoři. A za tři roky ji konečně budu mít s babičkou doma.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 marie-dedkova marie-dedkova | 27. března 2013 v 21:56 | Reagovat

Děkuji móóóóc za odpověď na email. O víkendu jedu k babičce. V tamním lese to hned skusím :). Ještě jednou díky :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."