Mou knihu si můžete pořídit ZDE

Zbavuji se některých věcí: knihy, učebnice, oblečení, šperky... Pokud byste měli zájem: ZDE

Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Naděje mezi špičáky 1. díl

1. května 2013 v 11:22 | Adri |  Moje příběhy
Nejhorší věc nastane, když dítěti odepřete prožít spokojené a hravé dětství. Já ho prožila - dá-li se tak říct, pokud dětství trvá do desíti let. Nejspíš mě ale někdo o pár let ještě okradl, protože jinak bych si snad ve svých patnácti nepřála ze všeho nejvíce si s něčím hrát. S čímkoliv, s kýmkoliv, na cokoliv. Ale nemůžu. Nezakázaly mi to, ale bojím se, že bych je tím mohla vyprovokovat k něčemu strašnému.

Jak dlouho už jsou vlastně pryč? Nejsou tu hodiny a hodiny odhaduju špatně. Na zdi visí jen ledabyle přibitý kalendář, díky kterému vím alespoň datum - 11. května. Dnešní den má barvu červené, je tedy neděle. Neděle pro ostatní lidi znamená den pohody a rodinných setkání. Pro mě ne. Tenhle den má na sobě nalepený strach, jakým se pyšní každý jiný den.
Vyhrabu se z postele tvořené z pár pohozených polštářů a přikrývek a vcházím do druhé místnosti za účelem si připravit snídani. Kuchyň byla moje oblíbená místnost, protože tady bylo nejvíce věcí, jež zakrývaly ošoupané bílé stěny s drolící se omítkou. Jakmile vejdu do místnosti, moje oči padnou na kelímek naplněný onou červenou tekutinou, kterou bych měla ke snídani pozřít. S ledovým klidem vytahuji rohlík ze sáčku nachystaného na stole a pomalu ho okusuju. Zaháním myšlenky na tu odpornou tekutinu a snažím se vychutnat vůni pečiva. Samotný rohlík chutná obyčejně, tak si ho namáčím do pomazánky, která stojí vedle kelímku. Nožem si ho namazat nemůžu. Zabavily mi ho hned potom, co se mi úspěšně podařilo podřezat žíly… Pokusů o sebevraždu jsem zanechala až tehdy, kdy mi začaly vyhrožovat smrtí mé celé rodiny, opustím-li tento svět svou rukou. Vím moc dobře, čeho jsou schopné, takže jsem na sebe vzala tohle břemeno, abych ochránila mé nejdražší. Abych ochránila vzpomínky na kousek svého perfektního dětství, které jsem prožívala bez krvelačných nestvůr. Kolikrát jsem to vlastně byla blízko smrti? Nedá se to spočítat, ve stejném nebezpečí se nacházím i teď.
"Jak se má naše Hayley?" zašvitořila svým dokonalým hlasem Katarina, čímž mě vytrhla z osamělého rozjímání. Na takové rychlé vtrhnutí jsem byla zvyklá, ale přesto jsem se mírně otřásla. Když přičichla k mému jídlu, na obličeji se jí objevily vrásky, jež z ní udělaly sochu připomínající umírajícího Krista. "Krve ses ani nedotkla, to se dalo čekat," zahartusila za mými zády Eluvia a rohlík mi bleskurychle vytrhla z ruky. Ani jsem si nevšimla, že zmizel. Kvapně jsem vystrčila prst a pokusila se ho namočit do pomazánky, jenomže Katarina byla (jak jinak) rychlejší. Poraženě jsem se zabořila do opěradla nepohodlné dřevené židle. "Páni, už jsi docela rychlá. Tak to vypadá, že se nám zdokonaluješ," pohladila mě po vlasech a mrkla při tom na Eluvii. Mé oči se zapichovaly do těch jejich. Měly sytě karmínově červenou barvu, což znamenalo, že se právě vrátily z úspěšného lovu. Představa, že se někde válí jejich krve zbavené mrtvé oběti, mě téměř dohnala k vyvrhnutí sporné snídaně. "Nejdřív tohle, zlatíčko," usmála se povrchně Eluvia a podstrkovala mi kelímek s krví. Neochotně jsem vložila brčko do úst. Právě na mě vzhlížely dvě upírky, připravené na všechny mé reakce, plné očekávání, že jejich neupírovský člen smečky začne pít lahodnou krev.
Trochu se jim zaleskly oči, když se tekutina dotkla mých rtů a oddálily se od mého zamračené tváře. Poslušně jsem sála a pila, až byl kelímek prázdný a slámkou jsem na důraz hlasitě zasrkala. Na dojedení snídaně jsem neměla ani pomyšlení, můj žaludek byl nebezpečně plný nechutné tekutiny. Katarina mi okamžitě vyměnila kelímek v ruce za rohlík.
Tyhle rychlé pohyby ve mně evokují strach. Nikdy nevím, jestli se mě chtějí zbavit nadobro, nebo už nesnesou to čekání a udělají ze mne super talentovaného upíra, a tak mi zhatit všechny plány na záchranu, nebo mě udeřit anebo - jako v tomto případě - mi pomoct. "Nemám hlad," přiměla jsem se opovrženě říct. Tak a je to venku.
"Sakra budeš žrát, ty potvoro hnusná. Nechci, abys při dnešním tréninku odpadla jako minule. A navíc," zmírnila tón " z tebe nechceme udělat upíra kost a kůže." Moc jí to vlídné chování po lovu nevydrželo. Zakousla jsem se tedy do rohlíku a myšlenku, že bych požádala o pomazánku, jsem zapudila. Upíří rychlostí zmizely ve vedlejší místnosti. Určitě si něco o mně povídaly, ale já jejich tichý rychlý rozhovor nemohla zaslechnout.
Uvelebila jsem se na židli, zavřela oči a snažila se uklidit a přestat vnímat okolí. Povedlo se mi uvolnit a zklidnit tep, ale pořád jsem byla myšlenkami při zemi. Po hodně dlouhé době jsem otevřela oči. Eluvia pro mě připravovala oběd a Katarina si četla jakousi knížku od Agathy Christie. "Jsem připravená," zachraptěla jsem, jakoby si mého procitnutí nevšimly už dávno. Eluvia se ihned vypařila z bytu, nejspíš shánět mi další krev. Někde v okolní nemocnici zanedlouho zjistí, že se jim ztratila vzácná krev typu AB. Pro vyvíjení své zbraně (tedy pro mne) jsou holt schopné čehokoliv.
"Jdem na to," prohodila znuděně Katarina, když ji došlo, že na ní zbyl úkol mě vycvičit. Následovala každodenní rutina. Zůstala jsem sedět na židli a snažila se zrakem zachytit, jak na stůl Katarina pokládá různé předměty, se kterými budu dnes trénovat. "Tak jo… Znáš pravidla. Když se ti to podaří zvednout hned napoprvé, dostaneš mobil se sluchátkami. Jestli se ti to nepodaří do hodiny, zajistím, aby byl tvůj otec o ruku lehčí. Rozuměla?" její slova jsem vypouštěla okamžitě z hlavy ven, abych zamezila tomu, že mě její řeči rozptýlí a nepohnu s předměty na stole. Položila přede mě mobil (sluchátka si nechala v kapse džínů) a pár mincí. Potom se na židli napřímila a setrvala sedět bez sebemenšího pohybu s dokonale rovnými zády, jako by to byla nejpohodlnější pozice, co existuje. Ani hrudník se jí nezvadal, protože upíři nemusí dýchat. "Ale ty ano," řekla jsem si pro sebe a soustředila se na běsnící dech. Začaly mi brnět ruce, když jsem je zvedla nad stůl. Ale ne… Možná jsem do sebe Sílu vpustila moc brzo. Přes myšlenky mi hebounce přejel chladivý konejšivý pocit, který se postupně rozšířil do celého těla. Je to tady. Síla mi příjemně políbila každou buňku mého těla. Na pažích se mi objevila husí kůže. Už, už to bude… Síla se plíživě přemisťovala do mých napřažených třesoucích rukou.
Dorazila až k mým konečkům prstů, kde se zastavila a udělala tu nejúžasnější podívanou, jakou si dovedu představit. Světle modrá světla vycházela z mých dlaní a obklopila mobil a potom i mince nacházející se kousek vedle. Do uší se mi prodrala podivná hudba, jejíž původ jsem si nikdy nedokázala vysvětlit. Nezněla jako žádný hudební nástroj, zpěv ani jako zvuky přírody nebo moderní civilizace. Nepocházela z tohoto světa a slyšet jsem ji dokázala pouze já, stejně jako jsem pouze já mohla spatřit modrá světýlka. Za tu dobu už světýlka obalila pevně všechny předměty pod mými dlaněmi. Nepatrným pokynutím prstům jsem světýlkům naznačila, aby se vznesly vzhůru a vzaly s sebou i věci, které jsou v jejich moci. Světýlka se poslušně dala do pohybu a plynule stoupala nahoru do výšky mých rukou. Ruce jsem povytáhla ještě trochu výš a lehounkým pohybem malíčků jsem poručila, ať zůstanou tam, kde jsou. Ruce jsem spustila spokojeně dolů a potutelně jsem se při tom na Katarinu usmála. Ve tváři se jí mihl úžas, který jsem kupodivu stihla zaregistrovat, a kývla bradou. Rozevřela pěst, ve které svírala sluchátka, oči obezřetně upírající na levitující mobil a mince. Ale já po sluchátkách nešáhla. Zachtělo se mi ještě trochu experimentovat.
"Můžu ještě něco vyzkoušet?" zeptala jsem se nedočkavě nečekajíc na odpověď. Dlaně jsem umístila každou z jedné strany vedle vznášejících se věcí. Z Katarininého směru ke mně dolehlo slabé: "Pro mě, za mě," a mysl mi opět pohladila příjemná chladivá Síla, tentokrát ale s větší rychlostí a rázností. Málem jsem si ani nevšimla, že se mé ruce pomalu přibližují k levitujícím objektům a při tom z dlaní proudí silný proud zelených světýlek. Levá dlaň se už téměř dotýkala mobilu. Mobil pak najednou zmizel. Leknutím jsem dlaněmi spráskla k sobě, čímž jsem zapříčinila, že zmizely i mince.
"Co to jako mělo být?" vydala ze sebe Katarina s velkou rychlostí. "Kam to zmizelo?" zavrčela už pomaleji Katarina. Její vlnité černé vlasy, vždy perfektně rámující její dokonalý bledý obličej, se jí rozlétly všude okolo.
"Prostě se to zmenšilo tak, že to není vidět," plácla jsem první nesmyslnou věc, co mě napadla. Něco mi ale v hlavě našeptávalo, že jsem to někam přenesla. Dost možná by to mohla být moje záchrana, protože jestli jsem to opravdu někam poslala, tak na mě mohl upozornit mobil, který zastupoval funkci mého deníku s podrobnými a choulostivými informacemi o mém životě a přehrávače písniček. Takže říct mou teorii, o které jsem skálopevně přesvědčená, není vůbec dobrý nápad.
"Vážně?" přejela po mě svýma přísnýma červenýma očima, jež pak pozorně nasměrovala na stůl.
"Nic nevidím," namítla a pokračovala zvýšeným hlasem "Co si s tím provedla? Máš to pod kontrolou? Kolikrát jsme ti říkali, že experimentovat můžeš, ale opatrně…" Rozhostilo se ticho. Zřejmě si uvědomila, jaké slova se v mém mobilu skrývaly, a jaké mohou přinést potíže, pokud by se o nich dozvěděl někdo cizí.
Ticho přerušila až přicházející Eluvia. "Zas ne na první pokus?" zvedla Eluvia své blonďaté obočí, když spatřila, že nemám sluchátka v uších. Ty Katarina rozdrtila při předcházejícím napjatém tichu.
"Může mi někdo říct, co se sakra stalo?" vyštěkla podrážděně, protože ji nikdo neodpověděl a ani se na ní nepodíval. S Katarinou jsme si navzájem snažily vyčíst myšlenky z očí. Poznala jsem, že tohle je ta pravá chvíle na vyjasňování věcí.
"No právě se mi povedlo zmenšit mobil a peníze na minimum - prostě na vzduch. Neuvidíš je ani ty," mrkla jsem na Katarinu "protože upíři běžně nevidí atomy. Nebo snad jo? A nevím, jestli to mám pod kontrolou, musela bych zkusit ty předměty zvětšit, ale na to už nemám dost Síly." Blekotala jsem jednu lež za druhou. Síly a energie jsem měla v žilách až moc. Tímhle odesláním jsem rozhýbala svou jedinou šanci na záchranu před těmi upířími nestvůrami. Doufám jen, že můj deník nebude potencionální zachránce pokládat za obyčejný fantasmagorický příběh.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."