Mou knihu si můžete pořídit ZDE

Zbavuji se některých věcí: knihy, učebnice, oblečení, šperky... Pokud byste měli zájem: ZDE

Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Naděje mezi špičáky 2. díl

3. května 2013 v 11:23 | Adri |  Moje příběhy
1. Díl nejdete ZDE

Celý týden jsem byla mimo realitu. Bloudila jsem ve svých plánech na útěk. Jediná cvičení, která jsem zvládala, byla ta sportovní. Běhala jsem se svými vězenkyněmi v lese, kde pracovaly na mém zrychlení a zesílení. Neustále mi do hlavy vštěpovaly, proč je důležité umět tolik věcí. "V tvé upírské podobě se ti vše zesílí a zdokonalí"

Ha, ha, ha. Pokud se ze mě stane ta ohavná stvůra, budu výborná lhářka, to je tak všechno, co perfektně dokážu. Kdo ví, možná je nakonec vylikviduju po proměně sama, budu-li tak silná, jak mě neustále přesvědčují… Ale tenhle plán beru jako poslední možnost. Stát se upírem v žádném případě netoužím.
Klopýtnu o kořen stromu a padám. Trochu si poškodím kůži na koleně a upírky mě bombardují poznámkami o tom, jak se opovažuju krvácet před nimi a že jsem to určitě udělala naschvál, abych je naštvala. Mojí duševní nepřítomnost vysvětlím tak, že mě strašně zmohlo to zmenšení věcí. Slíbila jsem jim totiž, že až neberu novou Sílu, předměty zvětším. Kdo ale ví, kde jim je ve skutečnosti konec…

"Co to má být?" zamumlám rozespalým nakřáplým hlasem a sedám si na postel. V pokoji panuje neprostupná tma a ticho. Příští sekundu mě kdosi chytá za pusu a povalí mě zase na postel. Malým oknem dopadne na její tvař měsíční světlo, a já v postavě rozpoznám Eluviu. "Buď tady a ani se nehni!" zašeptá mi ustrašeným hlasem do ucha a zmizí do tmy.
Poslušně se nepohnu ani o píď a skoro nedýchám. Nějaký obrys postavy rozbil okno. Pak se měsíc schoval za mraky a mě opět obklopila tma. Z vedlejší místnosti se ozval ženský výkřik. Po nějaké chvíli ticha jsem uslyšela trhání. Někdo námahou zafuněl. Potom se ozývá zase jen to trhání mísící se se zlověstným skřípáním.
Nakonec se rozhostí hrobové ticho. Tisknu se do rohu postele. Vše se kolem podivně rozmazává. Náhle mě udeří do nosu pach kouře. Odvážím se zvednout schoulenou hlavu a otevřu oči. Zahlédnu kouř linoucí se z vedlejšího pokoje a občas prosvitnou i mihotající se plameny. Smrad začíná být čím dál tím víc nepříjemný.
Kdosi mě něžně bere za ruku a řekne výrazným melodickým hlasem: "Hayley, pojď za mnou prosím," plameny cizinci osvětlily obličej. Černé vlnité vlasy se mu kroutily vzdorovitě u očí. U překrásných tmavě-fialových očí. Soudě podle tváře, mému zachránci může být tak kolem dvaceti. Potom otočil hlavu směrem k oknu, ruku mi pořád svíral. Vstanu z postele a pomalu se plahočím za zachráncem. Z okna se dostáváme na požární schodiště a sestoupíme po něm na potemnělou ulici. Oči mi ozařuje úplněk a pouliční lampy, chvíli mi trvá, než si na světla přivyknu.
"Kam jdeme?" zeptám se po chvíli, když zabočujeme z uličky doleva. Až teď mi dochází, že o svém zachránci vůbec nic nevím. Z jeho teplo sálající ruky usuzuji, že není upír, protože upíři mají ruce ledově chladné. Podle toho, jak si snadno poradil s upírkami, ho tipuji na pěkně silného člověka. Ví vůbec, s kým měl tu čest? Tváří se celkem uvolněně…
Hodiny z výlohy jednoho obchodu na mě ukazují 4:11. Mladík se usmál. "Konečně ses probrala, Růženko. Už jsem se bál, že se sebou necháš vláčet cizincem přes noční město neznámo kam." Rty ale při mluvení nepoužil. Promluvil mi do hlavy, přímo do centra myšlenek, a tak na sebe jeho hlas dostatečně upozornil. Slova zněly v mé hlavě podobně, jako když na mě promluvil poprvé. Rozdíl byl ale vtom, že při tomhle rozhovoru se naše mysli propojili.
Trhla jsem vší silou rukou, kterou držel v té jeho, a přiměla ho tím zastavit a nechat se mnou prohlédnout. Právě jsem vylezla z postele, bylo mi jasné, že nevypadám zrovna nejlíp. Popostrčila jsem mou mysl do té jeho: "Ptala jsem se, kam jdeme," řekla má duše mírumilovným hlasem, i když jsem chtěla, aby to znělo naštvaně.
"Páni, rychle se učíš," usmál se na mě, když začal opět k dorozumívání používat ústa. "A máš pěknou sílu, ve svých denících si o těch trénincích nelhala," dál pokračoval tišeji: "Jdeš ke mně domů. Odtud je to asi pět kilometrů." "Dobře," vypustila jsem z úst pomalu a povolila stisknutí ruky. Chtěla jsem si dál užívat toho, že se dotýkám živého člověka, ale cítila jsem se před ním trochu trapně, když četl moje deníky. Sice jsem je psala tak, aby je mohly číst i Eluvia s Katarinou, ale pořád to bylo osobní.
Cestou si povídali hlavně naše mysli. "Našel jsem tě pomocí toho mobilu, co jsi poslala. Vlastně jsem už dříve tušil, že se tu někde potloukají krvežíznivé pijavice, ale nebyl jsem si jistý a ani připravený a nevěděl, kde je přesně hledat. Když jsi mi poslala ten mobil s těmi mincemi, hned se mi to spojilo. Trochu mi trvalo, než jsem přišel na to, kde tě vězní - v deníku jsi to vážně dobře zašifrovala - ale nakonec se všechno povedlo včas, jak vidím. A nechápu, proč si vůbec posílala ty peníze. To sis jako myslela, že jsem na mizině nebo se ti prostě nějak do přenosu přimotaly?"
"Počkej, na mě musíš pomalu. U toho posílaní jsem ani nevěděla, co dělám, najednou mi z rukou prostě vyšlehla zelená světýlka a mobil s mincemi zmizel neznámo kam. A kdo ty vůbec jsi, lovec upírů?"
"Dá se to tak říct…"
"Počkat!" přerušila jsem rozhovor našich myslí mluveným slovem. Z druhého rohu ulice pořvával opilec. Lovec upírů se ke mně otočil a čekal, co mu chci sdělit. Udělala jsem malý krůček blíž k němu a políbila ho.
Vlastně se naše rty jenom na chvíli dotkly, protože jsem byla celá v rozpacích, že jsem se k tomu vážně odhodlala.
"Díky za záchranu," zašeptala jsem a ztratila se v jeho podmanivých fialových očích. Zvedl koutky rtů a stiskl mou ruku.
V ten moment ke mně zavanula jeho vůně. Vycházela hlavně z jeho kožené bundy. Byla trochu zastřená pachem kouře, ale poznala jsem v ní lesní ovoce. S tou vůní mi na mysl vytanula vzpomínka.
Měla jsem asi pět a sbírala jsem borůvky s rodiči a starší sestrou v lese. Závodili jsme, kdo nasbírá více borůvek. Nakonec to dopadlo remízou, protože si všichni do kyblíčků navzájem přesypávali a odsypávali…
Potom jsme dál kráčeli mlčky. Došli jsme na konec města. Kolem silnice už postávaly jen malé rodinné domečky. Když jsme dorazili k poslednímu domku, prolomil ticho."Tohle je můj dům," usmál se a v ruce držel pořád tu mou. Otočila jsem se směrem k domu, abych si ho lépe prohlédla. Vypadal honosně.
Stoupali jsme po schodech, až jsme dorazili k masivním dřeveným dveřím. Z kapes vylovil klíče, odemkl a otevřel. Ocitli jsme se v obrovské hale.
"Tohle si asi nepostavil, že Miawowitchi?" prohodila jsem, když mi oči přejely po portrétu jakéhosi lorda Miawowitche zavěšeného u schodiště do prvního patra. "Všímavá…" zamumlal a vychutnával si to slovo na jazyku. "Kdyby tě to tak mimochodem zajímalo, jmenuju se Nikolas Miawowitch. A tohle je můj otec," rukou ukázal na mnou pozorovaný portrét. "Teď je v Peru. Přemnožili se tam jakési nestvůry…"
"Ehm, dotaz. Tyhle schopnosti: posílat věci, vznášet předměty, levitovat sám a propojit mysli, mají jenom lovci upírů?"
"Ne, mají je i lovci všemožných potvor. Duchů, démonů, nemrtvých, vlkodlaků, draků… tenhle titul, Lovec upírů, se získává až tvým zabitím celkem dvaceti upírů. My Lovci si potrpíme na tom, vlastnit co nejvíce těchto titulů. Tady," vyhrnul si svůj rukáv, přičemž mi pustil ruku a ukázal na svoje předloktí. Objevily se tam různobarevné čáry. "Červené znamenají upíři. Zatím mou ruku obklopuje jenom jedenáct červených čar. Abych se mohl pyšnit titulem Lovce upírů, musím si ještě počkat. Zato už mám všech dvacet nemrtvých potřebných k titulu Lovce - těchhle černých čar."
Pomalu jsem vstřebávala všechny informace a smiřovala se s tím, že nadpřirozené bytosti ze svého světa nejspíš nevymažu.
"Já jsem taky lovec?" zašeptala jsem opatrně, i když odpověď jsem už dávno znala.
"Jo. Tohle se dědí. A předpokládám, že opravdoví rodiče ti umřeli, protože jinak by tě už okamžitě zaučovali do těchto věcí," zamýšlel se Nikolas nahlas. Hluboko ve mně to vřelo.
"Jak to, že upírky nepoznaly, že jsem lovec?!" začala jsem nabírat naléhavější tón.
"Oni to nepoznají, jevíme se pro ně jako normální lidi. V tom je naše největší výhoda."
"Nemáš tušení, kdo… jaká je moje pravá rodina?" Zavrtěl hlavou a zamračil se. "Pravda je, že už jsem nad tím přemýšlel, ale tohle je strašně těžká otázka. Takových rodin totiž existuje spousta, víš? Je to jako hledat jehlu v kupce sena." Jeho fialové oči se soucitně vpíjely do mých. "Anebo jsou všichni moji předci mrtví," odvážila jsem se zašeptat a sklopila jsem zrak na mramorovou podlahu. "Neztrácej naději," řekl Nikolas a zvedl mi bradu. Zamrkala jsem, abych zabránila vzniku slz.
"V upírském vězení jsi ji taky neztrácela," a políbil mě. Teď už to nebyl jenom rozpačitý dotek úst, ale jeho rty se vpíjely do mých. A jeho slova se mi vpíjela hluboko do duše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 B. B. | Web | 3. května 2013 v 22:27 | Reagovat

Píšeš krásně :)

2 Miloš Miloš | Web | 4. května 2013 v 22:21 | Reagovat

Omlouvám se, ale úplně odbočím od tématu, nakoukl jsem, protože jsem tě zahlédl v komentářích a žasnu, jak bohatou máš cestovní rubriku. Už jen kvůli tomu budu nahlížet častěji.

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 5. května 2013 v 8:02 | Reagovat

[2]: Bohužel ale ještě není úplně kompletní - ke každé zemi nemám ještě popis (ale pracuje se na tom). K tomu ještě tento měsíc jedu do Francie, takže se tahle rubrika bude jen rozšiřovat! :)

4 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 9. května 2013 v 23:38 | Reagovat

Přečetl jsem oba díly jedním dechem, a jediný, co na to můžu říct, je: Nepřestávej psát! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."