Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Láska křídla vykouzlí

20. srpna 2013 v 11:55 | Adri |  Moje příběhy
Tenhle příběh se mi zdál lehce zakomponovaný do snu - byla jsem na tom příběhu v kině, ale viděla jsem z něj asi tak jen polovinu, protože v tu dobu jsem se proháněla po afrických pláních s kamarádkou a mě mamka sedící v kině nechtěla vyzradit začátek. Děj tedy znám pravdivě jen z poloviny, zbytek jsem si vytvořila až ráno po probuzení. Tentokrát to bude větší fantasy, protože to je přece jen sen.
Přeji hezké počtení :)



Zaklapla jsem nudnou učebnici zeměpisu a dopředu připravená na dnešní noční dobrodružství v noční košili si šla vyčistit zuby. Cestou do koupelny jsem narazila na mámu, které neušel můj natěšený výraz.
"Co se stalo, že jdeš na kutě tak brzy?" pozvedla své téměř neexistující obočí nad velkýma zelenýma očima.
"Z toho učení jsem unavená…" odpověděla jsem jí připravenou výmluvou. Kdyby jen tak tušila můj opravdový důvod! Docela by mě zajímala její reakce - dcera si ve svých snech randí s překrásným klukem jménem Daniel, který je k tomu všemu ještě anděl, a setkávají se už tři měsíce každou noc. Když tak nad tím přemýšlím, nemám žádný důkaz, že Daniel je opravdový, ale nějaký hlásek v mé mysli mě o tom nepochybně přesvědčoval a dodával mi odvahu v tom vztahu pokračovat.
Zachumlaná v peřinách, s pytlíkem sušené levandule pod polštářem (to mi navrhl Daniel k lepšímu snění), jsem si už malovala, o čem si asi budeme povídat dnes. Někdy jsem vypravovala já, jindy zase on. Svým medovým hlasem mě vždy očaroval, ať už mluvil o čemkoliv - o svém andělském světě, o poslání, o svých názorech a dotazech na svět lidí, nebo prostými dotazy mě, jež mě někdy uváděly do rozpaků. Nejraději však mám jeho lichotky a polibky…
Těšila jsem se rovněž na místo, které mi dneska ukáže. Pokaždé jsme se scházeli na novém místě. Včera jsme seděli na palouku plném fialek, před týdnem u jezera, občas mě dokonce zavedl do velkých měst, kde jsem nikdy nebyla, nebo jsem o jejich existenci vůbec nevěděla. Poslední jeho včerejší slova byly, že pro mě chystá překvapení…
Tu se mi najednou proud myšlenek a obrazů zasekl a na kratičkou chvíli jsem přestala dýchat. Pak se všechny tělesné funkce vrátily zpět do normálu a na posteli ležela jen moje tělesná schránka. Duše se vznášela výš a výš, daleko od planety Země k Danielovi.
Je to zvláštní pocit, létat. Všude kolem ty planety, hvězdy, asteroidy… Dlouho jsem se kochala pohledem na barevné krásy vesmíru.
"Tady," zasmál se hlas a z ničeho nic se přede mnou objevil nádherný anděl s obrovskými bílými křídly vyzařující čistě bílé světlo.
Hned jak jsem ho spatřila, musela jsem se smát taky. Dnešní den pro mě trval příliš dlouho a směřoval pouze k tomuto okamžiku.
"Cos mi chtěl ukázat?" otázala jsem se nedočkavě objímajíc ho těsně kolem sebe. Jeho dotyky byly jemné jako okvětní plátky růží a stejně tak i voněly. Jeho jemné andělské oblečení mě vždy fascinovalo - každý den mělo jinou barvu a jiný střih. Každý oděv na něm ale perfektně seděl. Dnes mou duši Daniel s pomocí svých andělských schopností oblékl do modrých šatů s potiskem hvězdného nebe a jeho dnešní oblečení bylo laděno do podobného stylu.
"Myslíš si, že jsem příliš propadl trendům lidí?" zeptal se mě na nevyslovenou otázku. Málem jsem zapomněla, že jsme telepaticky propojení.
"Ale ne, vůbec…" obdivně jsem si prohlížela boty na podpatku, na nichž bych se v hmotném těle při chůzi na Zemi jistojistě rozplácla.
"Tohle je hmotný vesmír, kde se mohou vydat lidi i v normálním těle. A právě tudy vede cesta, jak se s hmotným tělem dostat do mojí dimenze. Myslel jsem, že jestli bude technický pokrok lidí pokračovat tak rychle jako doposud, určitě se touhle cestou naše pravá těla brzy setkají. S těmito se nemůžeme setkávat pořád, přestože se mi to líbí," vysvětloval Daniel a hrál si s pramínkem mých tmavých vlasů.
Pak jsme se společně oddali snění o tom, jak bude vypadat naše možná budoucnost. Jestli se on připojí k lidem, k nižšímu vývojovému stádiu, nebo já k andělům.

Ráno jsem se vzbudila s notným zpožděním - polibky na rozloučenou se trochu protáhly. Celý den jsem přemýšlela nad tím, jak se na to místo ve Vesmíru dostat. Doma nejel internet, a tak jsem musela své pátrání přesunout do knihovny, abych mohla zjistit, kde se má duše večer přesně nacházela. Podařilo se mi zapamatovat pár názvů hvězd z našeho okolí, které mi Daniel šeptal do ucha. Při pomyšlení na noční setkání mi naskákala husí kůže a já si málem nevšimla velké bichle ležící hned na první poličce u stolku s počítačem. Andělé. Bezmyšlenkovitě jsem tu knihu popadla; neodradila mě ani její nepříjemná vůně a tloušťka. Hledání na internetu jsem vypustila z hlavy a mířila domů s těžkou brašnou.

Určitě se o mě Daniel bude bát, už jsou čtyři ráno. Popoháněla jsem svá nová ukradená křídla, seč jsem mohla. Kniha tento čin popisovala jako "Vypůjčení křídel od anděla" a kupodivu návod zafungoval a po vyslovení několika vět v podivném jazyce, mi vyrostla na zádech obrovská křídla. Nevím, kdo z andělů je bude postrádat, ale v tuhle chvíli mi to je jedno. Hlavní je, že se moje hmotné tělo dostane k Danielovi.
Tak tady někde to bude. Udělala jsem ještě pár máchnutí a opravdu jsem spatřila bílé chomáčky označující bránu do jiného světa. Teď jimi stačí projít a vstoupím do andělské říše.
Už jsem do obláčků zanořila ruku, když v tu ránu se u mého pravého boku objevil neznámý krásný blonďatý anděl.
"Tady nemůžeš, nejsi anděl! Od koho jsi ukradla ty křídla?! Tak říkej, honem!" a trhl mou rukou zpět z dosahu hedvábné pěny.
Zatočila se mi hlava a slyšela jsem tiché šeptání.
Konečně se mi po pár hodinách (alespoň mi to tak připadalo) podařilo otevřít oči. Daniel mě nesl v náručí a namáhavě máchal křídly. Když se jeho tvář setkala s tou mojí, přejelo po ní zděšení. "Ještě ne!!! Měla jsi mít ty oči ještě zavřené! Nedívej se dolů!"
Moje hlava však ztěžkla a víčka se křečovitě napnula. Pode mnou stálo tucet mrakodrapů, žádné hvězdy ani nebeské chomáčky. Zalapala jsem po dechu a padala.
Pád byl dlouhý a já se snažila zbytkem svých křídel dělat manévry, abych se vyhnula stěnám budov, téměř ve všech případech jsem se jich nedotkla jen o vlas. Moje nohy přestaly zběsile kopat asi tak poslední dvacet metrů nad zemí, kdy mi došlo, že vcelku ladně přistanu do koruny stromu. Dokázala jsem to! Chytla jsem se větve, ale nebylo to vůbec lehké, jak to vypadalo. Měla jsem ještě příliš velkou rychlost a jedna ruka mi podklouzla. Musela jsem se jí zapřít o kmen a nohy položit na nižší tenkou větev, která se jevila, že se každou chvíli zlomí. A taky že se o sekundu později zlomila. Udělala jsem si něco s rukou, jak jsem se snažila nahmatat oporu u kmenu stromu, ale mé ruce zavadily pouze o pár listů. Nohám se naštěstí nic nestalo.
Ležela jsem potlučená pod stromem, zmatená a neschopná pohybu, s nohama přitisknutýma k tělu. Touhle okrajovou částí města procházelo jen pár lidí, pro které jsem se stala neviditelnou. Oči se mi zamlžily slzami a já je raději potom zavřela.
Vzduch znenadání naplnil ohlušující rachot a křik lidí. Nepohnula jsem se ani o píď a čekala… na co, to jsem neměla tušení. Do mé nohy vstoupila ostrá pulzující bolest. Otevřela jsem oči, ale pro prach jsem nic neviděla. Když si mé oči přivykly a prach si sedl, spatřila jsem jakýsi obrovský balvan, jenž byl vytvarován do obrysu lidského těla. Kámen se odhodlal k těžkopádnému kroku a tím mi umožnil spatřit, že zde nestál pouze on. Rysy měly spíše otlučené než obroušené a každý kamenný muž vypadal jinak. Všichni ale měli společnou svou převratnou výšku tří metrů.
Vypískla jsem a přemýšlela, jestli to není po té velké bolesti jen sen. Měla jsem za to, že mě Daniel s tím druhým andělem už přenesli do postele… Zřejmě nám zbývala ale dlouhá cesta, když jsem se probrala a narušila tak let. Kde vůbec lítají? To mě jako nechali padat, a nestarali se dál o můj osud, přestože mě vláčeli zpátky domů?
Na více otázek nezbyl čas, protože se po mě zrovna napřáhl jeden kamenný netvor, jež z nich vypadal nejstrašněji. Tak tak jsem unikla jeho ráně, v zápětí se na mě ale valila další, která neminula. Odnesla to moje zpřelámaná ruka. Postavila jsem se na roztřesené nohy, na jednu jsem nemohla došlápnout. Utéct nepřicházelo v úvahu a létat taky ne, protože při pádu jsem zlikvidovala ty chabé zbytky křídel. Svěsila jsem hlavu a snažila se vzpomenout na to, co mě naučil Daniel: nevzdávat se.
U nás se říká, že lidi prý mají větší moc, než tuší, což je pravda. Aniž by to věděli, jsou to dokonalí tvorové, se silným myšlením. Můžou s ním dokázat všechno, stejně jako my andělé…
Danielův hlas mi pomohl zklidnit dech a soustředit se. Skrčila jsem se a kulhala pod kamenným obrem napřahujícím se zrovna na úder, který mě měl s největší pravděpodobností dorazit.
"Můžou dokázat všechno…" zašeptala jsem plná nově získaného adrenalinu. Nevím, co mě to popadlo, ale otočila jsem se a kopla kamenného obra vší silou zdravou nohou do balvanu-achilovky. Nová bolest z levé nohy vytryskla okamžitě.
V tom jsem uslyšela podivné zvonění oznamující přítomnost Daniela. Na tváři se mi objevil úsměv. Za mými zády se ozvalo žuchnutí a bolestné zakašlání. Otočila jsem se a tam ležel Daniel. Bez křídel. Bez světla. Ale s nadějí.
Rychle vstal, oprášil se a běžel za mnou. Obr, jemuž jsem darovala kopanec do achilovky, se mě právě snažil uhodit do hlavy, ale já uskočila a kopla ho do podkolení jamky. Bolest zmizela úplně a celé obrovité tělo z balvanu se rozdrolilo na padrť.
Daniel mě ze zadu rychle objal a políbil na krk. "Lidé jsou opravdu silní," zašeptal, vyskočil a ohnal se rukou po nejvyšším obrovi, který byl velitel skupiny. Zasadil mu ránu do břicha. To se trochu rozdrolilo, ale obr se nerozpadl celý, jako když jsem ho bouchla já.
"Ty hlavu, já nohy," křikl na mě a podrazil obrovi nohy kopnutím. Bleskově jsem skočila po kamenné hlavě, co se už samovolně měnila v prach, stejně tak jako všechny balvany kolem.
"Jak jsi…? Zeptala jsem se Daniela, když jsem jej políbila.
"Tím, jak jsem se do tebe zamiloval, jsem porušil spoustu pravidel; my se zamilovat nesmíme. Ale ti tam nahoře, cherubíni, udělali výjimku a mou duši poslali do lidského těla. Ani se nedivím, že andělům nedovolí se stát lidmi, protože vy máte tolik možností, svobody a moci, že ji ani neumíte správně používat - sama si toho teď byla svědkem. Andělé si to na rozdíl od vás uvědomují, ale nemají takovou sílu, i když si myslí něco jiného."
"A co ti kamenní obři? Byly to ty temné síly, o nichž jsi mi kdysi povídal, že je tvým posláním s nimi bojovat?"
"Ano byly. A můžu ti říct, že jsem je nikdy nevyřídil tak rychle a snadně, jako v lidské podobě," a opět mi dal polibek.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 20. srpna 2013 v 13:50 | Reagovat

Máš krásný, romantický design. Velice  se mi líbí. Máš zajímavé sny na pokračování, to je originální. Děkuji ti za hezký komentář.☼☼☼

2 es ef es ef | Web | 20. srpna 2013 v 14:13 | Reagovat

Ten konec je naprosto úžasný. A vůbec celé.. je to takové příjemně fantastické :)

3 Ami Ami | E-mail | Web | 21. srpna 2013 v 10:13 | Reagovat

Nádherné, romantické, napínavé...no ptostě skvělé :o)

4 konspiracni-teoriee konspiracni-teoriee | Web | 21. srpna 2013 v 17:40 | Reagovat

Ahoj, Tvůj komentář na blogu mě potěšil a už jsem si Tvůj banner přidala na blog. :) Také sem ráda chodím.. :)

5 Kariol Kariol | Web | 22. srpna 2013 v 9:46 | Reagovat

Příběhem jsem proplula bez problémů, stejně jako se vznášely tyhle dvě zamilované duše v oblačném vesmíru nekonečného světla.
Jen mě trochu zmátla forma vypravování, přechod z třetí osoby do ich-formy...

6 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 17:17 | Reagovat

[5]: No jo, všimla jsem si toho až teď :D Ono to bylo tím, že jsem s postavou byla v tom snu ztotožněná, ale přitom jsem ji viděla před sebou na plátně v kině... - zkrátka takové pomatení osobností a jak je vidět, pomotalo se i vyprávění :D

Jdu to spravit, díky za upozornění :)

7 Bublushka Bublushka | Web | 24. srpna 2013 v 12:16 | Reagovat

hezké :)příběh je takový nezvyklý a ke konci mi nebylo trošku jasné co se děje, ale zorientovat se nakonec dalo
je to pěkná romanťarna a když budeš pokračovat s psaní dál, určitě ti to půjde bezvadně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."