Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Nerozhodný (5. díl)

30. května 2014 v 11:55 | Adri |  Moje příběhy
A máme tady již pátý díl Nerozhodného. Snad vás povídka baví a nevadí vám špatné rozmístění poznámek.




"Přehodím si tě přes rameno a budu doufat, že světlo se courá nedaleko." Přilétla jsem k vstávající hekající hromádce a drtila jí límec pod patou. Sklonila jsem se a přepočítávala, jak co nejúsporněji naložit se zmítajícím se nákladem. "Klid!" zaburácela jsem. Muž se obrátil břichem vzhůru. "Klid, povídám!" Duch se nevzdával. Záhadným způsobem ze sebe setřepal mou nohu. Ztratila jsem stabilitu a obraz pokoje se zčeřil jako vodní hladina. Muž zafuněl, bleskově si nasadil cylindr, chytil mě pevně za ramena, zatřásl mnou a točil mnou. Možná se mnou i lítal. Okolí se zmítalo v nejistých tvarech a zbarvení. Neuvědomovala jsem si, jestli sedím, ležím, stojím nebo lítám a pojmy nahoře a dole se smíchaly dohromady.
"Ne…" zasténala jsem. Na odpověď mi přišel jízlivý smích. Myšlenky se točily bláznivě dokola jako na kolotoči.
Trvalo mi věky, než jsem přišla na to, co se mnou provádí. Nejdříve jsem tomu nechtěla věřit, protože se mi nikdy nestalo, že by mě tak lehce přemohl duch. Ale tenhle si zvolil velice účinnou taktiku, jak mi oslabit všechny smysly. To já a ne on jsem věšela přes rameno. Točil se mnou, přehazoval si mě, zatímco mi bezvládné končetiny létaly vzduchem, nebo se odrážely od těla zemřelého.
Životní síla se ode mě po vrstvách odlupovala. Přestože jsem přibližně věděla, kde se nacházím, oči mi podávaly jenom rozpitou podobu. Musím pryč, jinak se stane, že ztratím všechnu energii, pozvolna se proměním v ducha (aneb umřu) a okoštuju, co leží na zapovězené druhé straně.
Nikdy v životě jsem manévr na opuštění astrálního světa neprováděla, takže jsem ani nevěděla, jestli vůbec bude spolehlivý. Z astrálu jsem automaticky odešla hned poté, co jsem ducha dovedla do světla; pokaždé mě neznámá síla hodila do fyzického těla, kde jsem zbytek noci dospala.
Mozek mi vařil touhou zapadnout zpátky do hmoty. Představovala jsem si jasně danou ohraničitelnost fyzického těla a zákony, jimž podléhá. Zakrátko jsem pocítila jakýsi tlak na kůži, takže jsem na chvilinku zavřela oči, a jakmile jsem ucítila hranici mezi mnou a okolím, otevřela jsem je.
Ale nic se nestalo, pořád jsem kolem sebe viděla rozplizlé karikatury podoby pokoje. Změnila jsem tedy taktiku. Nesoustředila jsem se pouze na vlastní tělo, ale vybavovala jsem si prožitky smyslů z hmotných obklopujících předmětů. Jako první se mi vybavil bolestivý pohled do slunce a poslech ostrých tónů píšťalky.
Rozkřičela jsem se, přestože jsem si sama sobě slíbila, že se k tomu nedoberu. Byly to však hmotné hlasivky, kdo běsnil. Divoce jsem ze sebe odkopla peřinu. Na kůži mi ulpíval studený pot, vyprodukovaný během silného mentálního vypětí, a srdce mi zběsile bušilo. Snažila jsem se uklidnit faktem, že duch na hmotná těla nemá žádný vliv, ale přeci jen na převozníky měla přítomnost duší větší dopad než na ostatní.
Třes se mi podařilo ovládnout až tehdy, kdy se do pokoje přiřítila Alena ozbrojená kuchyňským nožem. "Co se děje? Kde je kdo?!"
"Nic, v pohodě," nemotorně jsem přeskočila deku. "Nikdo tady není a ani nebyl."
Ruka s nožem klesla. "Tak proč si křičela?"
"Noční můra," odkašlala jsem si.
"Nemýváš noční můry. Nejsi nemocná?" Studenou dlaní se prodrala přes slepené vlasy k čelu. "Hoříš!" Odsunula se, jako by se opařila. "Do školy dnes každopádně nepáchneš. Pod očima se ti rýsují hluboké kruhy jak kaňony."
Přikývla jsem, protože šest hodin v hluku by mě nadobro umořilo.
"Přinesu heřmánkový čaj a ovoce, abys doplnila vitaminy."
"A ještě kávu, prosím, dvě vrchovaté lžičky."
"Žádný kofein!" Pohrozila nožem, načež si všimla, jak komicky to vypadá, takže jej schovala za tepláky na spaní. "Budeš pěkně ležet. Dohlédnu na tebe, v krámu se po mě budou shánět až odpoledne."
"Aspoň jednu lžičečku…" Nahodila jsem psí očka.
"Ale maličkou!"
Třebaže zavřela dveře, doléhaly ke mně hlasy z klučícího pokoje. "Laně není dobře, zůstane doma - na rozdíl od vás dvou! Josífku, odvedeš Noríska do školky… Hybaj do koupelny si vyčistit zuby! Co si o tobě budou kamarádi myslet, když ti zežloutnou zuby!"
"Stejně mi narostou další!"

Ležela jsem napjatá opřená o polštář a vyhlížela ducha. Hodiny tikaly do zvuku pohybů rodiny a sousedů. Kluci dupali po schodech dolů a Alice přinesla dva kouřící šálky a pomeranče.
Poté vyrukovala s teploměrem. "Nemám raději přinést Panadol?"
"Usnu i bez prášků," nastrkala jsem poslušně tyčinku do podpaží.
"Kdybys měla teplotu, zavolej. Budu v kuchyni."
Jakmile odešla, položila jsem teploměr na noční stolek. Raději jsem nechtěla vidět, jestli mě útok poznamenal tak rozsáhle.
Hlava mi hořela vyčerpáním, klátila se mi, ale bdělou mě udržovaly myšlenkové pochody ohledně osudů zemřelého. Že by si kdosi v astrálu všiml povyku a odvedl jej za mě? To bych měla sakra štěstí. Nebo se snad pustil do hledání světla na vlastní pěst a uspěl? A co když skončil ve spárech démonů? Nebo se vrátil ke svému domu? Objeví se u mě někdy znovu, že dům pro něj ztratí hodnotu? Vybere si mě znovu a bude vlídnější? Nebo si naopak počíhá, až budu odvádět jiného nebožtíka ke světlu…

Upadla jsem do černobílého světa, kde jsem zůstala jako jediná naživu. Všichni čekali, až je jednoho po druhém odvedu ke světlu. Doprovázela jsem šestnáctého uchazeče, když jsem zamžikala před náhlým prudkým svitem slunce. Zasténala jsem a vypravila se stáhnout žaluzie, přičemž jsem málem spustila další řev. Duch postával u dveří, cylindr přitisknutý k prsům.
"Ach, nelekejte se, vzácná paní, prosím nekřičte, nebojte se mne! Přijměte mou upřímnou nepředstavitelně hlubokou omluvu za noční výtržnost, jež jsem v pomatení napáchal! Choval jsem se jako naprostý divoch a vrah, ano jsem si toho naprosto vědom! Běda mi, měl jsem vyslechnout vaší ctěné rady, abych již víckrát nespočinul zrakem na milovaném domě… Vnuk si investici promyslel a propočítal si, že by vyšlo levněji, kdyby dům od základů zboural a postavil novou stavbu. Křičel jsem na něj z plných plic, avšak nevládne pražádným senzitivním schopnostem… Tato zpráva mě velice rozlítila, a proto jsem se ohlásil v tak bídném stavu, neschopen souvislého logického myšlení…. Hněv vybulal na povrch, a jelikož jsem neměl nic, na čem si jej vybít, zvolil jsem si vás, ubohou nevinnou duši… Ach, odpuste! Propadám se hanbou, oživuji-li si vzpomínky z předešlé noci. Nechci věřit, že jsem to doopravdy učinil já…. Avšak učinil a zasluhuji si spravedlivý trest. Celá tato záležitost padá na má bedra a na ty vaše padá povinnost mne příslušně potrestat!" Přízrak se doplazil po kolenou až ke mně, cylindr ušlapal kostnatými koleny, jež se zpola vznášela ve vzduchu. Prsty sbíral prázdný vzduch namísto mých dlaní.

- Chránily mě přírodní zákony, že duch nemůže vztáhnout na živého převozníka ruku, pokud si to nepřeje, za což jsem byla vděčná. Fyzické tělo mi poskytuje bezchybný štít - sama si dokonce můžu určit, jak hlasitý má být jejich mluva, či jestli vůbec má být slyšet nebo vidět.

"Tohle mi nikdy nikdo neprovedl! Běž ode mě pryč, ty hnusáku, zmiz! Nechci s tebou mít nic společného, běž si slídit za jiným převozníkem, kterého doženeš k šílenství." Hlava mi tepala při mluvení bolestí.
"Prosím vás na kolenou, na stařeckých kolenou, mějte trochu citu! Dejte mi jednu poslední šanci! Tentokrát vás poslechnu a o osudy domu se nebudu zajímat! Urovnal jsem si, po čem má duše baží a vnitřní hlas mi napověděl, že toužím splynout se světlem, ocitnout se v harmonii se Stvořitelem a přijmout jeho Lásku. Slavnostně slibuji, že se vás nedotknu, nezavadím o vás ani konečkem nehtu! Můžete na mne seslat démony, udělá-li vám to radost. Jsem prokletý muž. Vyslechněte mé bídné prosby! Prosím!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Schmetti Schmetti | E-mail | Web | 31. května 2014 v 12:26 | Reagovat

Tyjo, taky ses dala do psaní povídek na blog. Super! :)

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 31. května 2014 v 15:50 | Reagovat

[1]: měla to být krátká povídka, no nakonec je to trošku delší dílko :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."