Mou knihu si můžete pořídit ZDE

Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Poslední týden ve Francii

10. června 2017 v 21:42 | Adri |  Studium ve Francii
Tak a poslední týden (vlastně ani ne) školy ve Francii mi začal pátkem. Většinou už všechny hodiny probíhají ve volnějším duchu, v tom vedru to ani jinak nejde. Vyspala jsem se hezky až do půl osmé, jelikož jsem měla na devět.

Angličtinu jsem jako vždy bojkotovala. Učitel mě navíc poslal pro lístek s omluvenkou, že jsem chyběla skoro celý týden. Když jsem se vrátila (a že jsem si dala na čas), reklamoval, že jsem si to napsala sama. No jo, ale já už mám 18, ohradila jsem se a měla jsem chuť ho kopnout a vyhodit z okna. Ještě ho v životě uvidím jen jednou, příští čtvrtek (a možná se na poslední chvíli ještě uliju z vyučování, uvidíme, jak se mi bude chtít :D) a pak už NIKDY!!! Třikrát hurá!

Ve francouzštině jsme si sdělovali naše průměry. Oproti minulému trimestru jsem si pohoršila, kvůli výměně naší učitelky na tělocvik, která mě dala do skupiny holek na badminton, které neuměly hrát, takže jsem nemohla ani ukázat, co všechno umím, když všechny míčky lítaly pohodlně na mě, takže mi dala horší známku a taky "úžasnému" učiteli na angličtinu, se kterým odmítám komunikovat, jelikož mě nevyvolává, když se hlásím, takže jsem rezignovala a nehlásím se vůbec a navíc po mě "prý" nemůže přečíst písemky, takže mi to všechno poškrtá, i když to mám správně… Zajímavé je, že jedině on má problém s mým písmem... Ale i tak nejsem ze třídy nejhorší, pořád se pode mnou tísní šest lidí z 36.


V matematice jsem si povídala s kamarádem vedle, jak bylo v Praze a na koncertě, on byl zase pro změnu ve Štrasburku.
Poté jsem asi hodinu a půl strávila v laboratořích fyziky-chemie, abych mohla udělat svoje pokusy do české školy. Nestihla jsem sice všechno, bylo to víceméně provizorní, ale snad to bude stačit… Jinak už fakt nevím, co mám s naší učitelkou z fyziky dělat, jestli se mám kvůli ní postavit na hlavu nebo sestrojit perpetum mobile, aby mě klasifikovala…

Pak jsem se slunila a od čtyř do šesti jsem se snažila neroztopit v hodině dějepisu. Ovívala jsem se tabulkou periodických prvků v češtině, spolužáci mi ji pořád brali a zkoumali, co se jak řekne v češtině :D Bavili jsme se o koloniích Francie, bylo to celkem zajímavé. Shlédli jsme se propagandistická videa ukazující kolonie jako ráj a zářivou budoucnost. Další hodinu jsme se dívali na dokument o německé divizi ve Francii za druhé světové války. Ožila jsem vždy při zmínce o Československu, takže docela často. Mluvili o atentátu na Heydricha a Lidicích (mimochodem teď bude výročí - nebo bylo, nevím ještě, kdy článek zveřejním).

V sedm jsem se pak s rodinou vydala na koncert djembe, na které hraje přítel od "mé mamky". Hráli tam všechny věkové kategorie, od sedmi let, do sedmdesáti. Po oficiálním konci dostalo publikum šanci si to taky vyzkoušet, takže jsem do toho šla. Na koncert se i přišel podívat bratr od přítele, který je hendikepovaný - na vozíčku. Tento víkend bude u nás. Musím říct, že jsem si uvědomila, jak jsem ráda, že jsem zdravá a mám možnost se hýbat… Škoda, že si to uvědomíme až tehdy, kdy o tuto možnost přijdeme… Potom nám všechny ostatní věci připadají banální. Když jsme zdraví a ve formě, dokážeme velké věci, máme tolik možností a svobody… Když ne, máme tyto možnosti sice pořád, ale stojí více úsilí a času.

V sobotu jsem se dopoledne plánovala učit, ale nakonec to nevyšlo, jelikož jsem se zakecala s bratrem od přítele na vozíčku. Po obědě jsem šla na velkou výpravu - utratit většinu svých peněz za knihy :D Vybrala jsem si trilogii Passe-miroir, poslední díl vyšel zrovna prvního června. Trochu jsem se bála, že ho ve fnac (řetězec obchodů kde mají DVD, CD, knihy, TV, foťáky apod.) nebudou mít, ale nakonec tam neměli jen první díl (ten tam měli, ale v jiném vydání, ve vydání "poche", což znamená "do kapsy" tedy takové menší praktické více nahuštěné a křehké vydání. Ten jsme hledali v Cultuře, a nakonec jsme ho našli v knihkupectví v centru města, kde si i mamka z rodiny pořídila knihy. Mimochodem jsem se tam dozvěděla, že plánují pátý díl Milenia, ve francouzštině vyjde prvního září. Už se těším, až vyjde i u nás… A babička si ho koupí nebo dostane, přečte a předá mi ho :D Když už jsme byli v tom městě, stavili jsme se na skleničku, protože bylo krásně, slunečno… A zatímco jsme se tak bavili, přisedli si k nám další známí, a bavili jsme se a bavili… objevily se mraky a pomalu jsme prchali zpět domů. Nakonec přeháňka trvala jenom hodinu, ale byl to hotový slejvák. Rychle jsme zavírali okna, nosili věci z terasy do obýváku… A pak jsem si hrála z fyzikou… No zábavu si tedy představuji jinak. Ještě mi chybí jedna celá kapitola, snad to všechno stihnu ještě před odjezdem… A ještě taky esej do francouzštiny a horda příkladů do matiky. Jupí! Nudit se tady nebudu.

V neděli jsme nasedali ráno o půl deváté do vlaku, i s hendikepovaným bratrem na vozíčku. Trochu jsem se bála, jak to zvládneme, jelikož do Metz, kde je Centre-pompidou, muzeum, do kterého jsme mířili, nejedou přímé vlaky, ale nakonec jsme stihli v pohodě přestoupit, zaměstnanci na nádraží byli pohotoví, připravení, laskaví… Jak tam, tak zpět.

Momentálně bylo součástí prohlídky Musicircus - spojení hudby a vizuální stránky. Už jsem ji viděla v zimě, když jsem tam byla s mou první rodinou, ale i tak jsem si ji hodně užila. Na dalším patře byla výstava moderního umělce Fernand Léger. Kubismus, futurismus… Moc tento směr nemusím, ale i tak to na mne velmi zapůsobilo. Bylo tam nádherně vidět, jak se umělec vyvíjel a měnil styly. Nejvíce se mi zalíbila výstava "jardin infini" nekonečná zahrada. Znázornění všemi způsoby, jak umělci zachytili motiv zahrady. Na výstavách v Centre-pompidou mám ráda to, že jsou interaktivní a můžete je vnímat všemi smysly. Tedy kromě chuti. Ale to mi vynahradila káva v kavárně u vstupu. Jinak Centre-Pompidou jsou rozházeny po celé Francii - až zavítáte do Francie (kdekoliv a kdykoliv) určitě do jednoho zajděte. Nebudete litovat.

Po muzeu jsme plánovali se projít po městě, ale byla strašná zima, a i když jsem měla kalhoty a koženkovou bundu, byla mi zima. V našem městě slunečno, tady vítr a zamračeno, deset stupňů… Oproti včerejšku velký šok. Když jsme se vrátili domů, naložila jsem se do teplé vany a dala si čajík na aklimatizaci. A to jsem večer nemohla usnout, protože mi bylo vedro!

V pondělí jsme měli volno, užívala jsem si tedy pohodičky. Stihla jsem naštěstí udělat pár věcí do školy, zbytek úkolů mám na internátu, takže jsem slavila. Mírně se tady ochladilo, takže trochu teskním, ale i tak jsem si piknik, oběd u jezera užila. Viděli jsme labutě, kachny… lidi se dokonce i koupali. Opravdu léto. Zašli jsme i k prarodičům, byli moc rádi, že se u nich objevila i vnoučata. Poté jsem se rozloučila s bratrem na vozíčku, protože se nejspíš nikdy neuvidíme, dali jsme si ale na sebe kontakt přes internet. No a večer jsem se balila… Neuvědomovala jsem si až do chvíle, když jsem začala balit. Chtělo se mi brečet, ale změna je změna. Takový je život nomádů…

V úterý jsme měli volnější tělocvik, mohli jsme si vybrat, co jsme chtěli. Než jsme se ale rozdělili do týmů, než si ostatní vybrali.i. uběhla jedna hodina :D Takže jsem si trochu zahrála volejbal. V matice jsem děkovala bohu, že už jenom dnešní vyučování a víckrát ji mít tady ve Francii mít nebudu - a povídala si s kamarádem, kde všude chceme vycestovat. Ve francouzštině jsme dostali volnou hodinu na opakování na maturitu, takže já jsem si četla. Kdybych to věděla dopředu, vezmu si věci do školy v ČR a makám jako zblázněná, protože toho je fakt hodně :D

Večer mě překvapily na internátu Češky. Ze začátku jsem byla zmatená, jakým jazykem to vůbec mluví, když to není francouzština… Ale pak jsem svůj rodný jazyk poznala :D Bylo to pro mě tak divné ji slyšet, že to můj mozek nebyl schopen vstřebat.

Ve středu byla ve škole pohoda, jenom dvě hodiny a v takovém volnějším duchu. Ve francouzštině jsme hráli karty, dostali sladkosti a pak ke konci hráli pravda nebo úkol (jenom ale naše skupinka :D). V matematice v angličtině jsme dostali zadanou početní hádanku v angličtině. Ale moc jsme se nesnažili, spíš jsme cucali bonbony a já jsem se snažila jim přeložit zadání. Na výsledek přišla skupina kluků vedle a vyhrála balíček haribo. Stejně v tom je želatina, takže mi to ani nevadilo. Zbytek hodiny jsme hráli město, jméno, zvíře, věc… a plno dalších kolonek ve francouzštině. Největší problém mi dělala kolonka zaměstnání a jméno :D Jinak jsem se ale chytala, z pěti lidí jsem byla předposlední, ale s velkým náskokem a mezi mnou a třetím místem byly jen dva body.

Odpoledne jsme neměli vyučování. Vrátila jsem materiál, co jsem měla půjčený, abych mohla dělat pokusy do fyziky, dořešila pár věcí do školy v ČR a potom se setkala s paní, která mi zařizuje pobyt a jiné záležitosti. Měla pro mě faktury, že je taťka nezaplatil, ale přitom mi do mobilu tvrdil, že zaplatil všechno… No mají v tom ti Francouzi prostě bordel jako vždy :D Předala jsem jí dárek s přírodní kosmetikou, popovídaly si, jaké to tady za ten celý rok bylo, jak to bude další rok pro příští uchazeče z Česka a jaké jsou i Češky na stáži, co jsou momentálně na internátě. Prý neumí moc anglicky, což mě udivuje, protože podle mě celá česká mladá generace rozumí a mluví docela obstojně. Ale asi se setkávám opravdu jen s málo lidmi, kteří nejsou tak jazykově vybavení…. Večer jsem se pomalu balila, mám toho opravdu hodně!

Čtvrtek byl můj poslední den. A nedělalo se překvapivě nic :D Užívala jsem si poslední chvíle s kamarády na sluníčku…Tedy kromě dějepisu, tam jsme normálně probírali, ale já jsem tak kecala se spolužáky - což normálně v dějepise nedělám - že jsem ani pořádně nevěděla, co učitel vykládá. Místo matiky jsme šli na zkoušku školního divadla. Některé scénky povedené, jiné méně. Ocenila jsem, že tam jako vtípek pustili kousek metalu :D

Ve čtyři odpoledne si pro mě přijel taťka jako na koni. Ukázala jsem mu trochu město. Valilo slunko, takže jsem si s chutí dala ledovou tříšť. Taťka si dal housku, protože neměl čas si cestou dát oběd a že nechce na večeři vypadat jako neurvalec :D Měli jsme původně večeřet jenom s mou první rodinou, kde jsem bydlela, protože tam jsme i spali přes noc, abychom ráno zčerstva brzo vyjeli na osmi set kilometrovou cestu, ale přišla i má třetí. Takže bylo živo. Taťka občas komunikoval svou primitivní angličtinou, které rozumí i Francouzi, chvílemi jsem překládala. Pamatuji si, jak mi to na začátku školního roku v záři připadalo strašně těžké, nemohla jsem se vymáčknout ani na jednu, ani na druhou stranu, a teď jsem zvládala v pohodě přenášet dlouhé monology o politice do jednoho jazyka a pak do druhého.
Cesta do Prahy uběhla v pohodě, s ukázkovou spotřebou 6 l/100 km. Skočili jsme si na zmrzlinu… A loučila jsem se s kamarády přes fotky. Posílali mi, jak bylo poslední den ve škole, s dějepisářem hráli páku…
Budou mi chybět, uteklo to strašně rychle… Ale teď mám nervy ze zkoušek v ČR… Takže den a noc, učení, učení, učení.
Ale nejdřív vybalování věci a uklízení - to zní mnohem, mnohem lépe :D


Zajímavé články:






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."