Otázka na blogery: Taky vám blbne automatické nastavování článků? Mně se nechtějí zveřejňvat...

Mou knihu si můžete pořídit ZDE

Zbavuji se některých věcí: knihy, učebnice, oblečení, šperky... Pokud byste měli zájem: ZDE

Vrátila jsem se z dovolené z Francie. Projela jsem spoustu měst, čeká vás seriál o Francii, začne vycházet na začátku září.
Snad se mi i podaří nahrát fotky z mého studijního roku ve Francii!

Máte jakýkoliv dotaz, kritiku, pochvalu? SMĚŘUJTE NA: all-is-magic@seznam.cz Podmínky dotazů ZDE. - Pokud svůj dotaz položíte do komentářů, může se stát, že jej přehlédnu!!
Chcete přiložit ruku k dílu? - zde

Z Francie na Rammstain a zpět

1. června 2017 v 11:03 | Adri |  Můj deník
Čtvrtek a pátek jsem měla volno, takže jsem toho využila. Ve čtvrtek byl státní svátek, nanebevstoupení. Vyjeli jsme se naobědvat do přírody, k Moselle, k divoké části řeky, do přírodního parku. Sedli jsme si k vodě, pozorovali a poslouchali ptáky a slunili se. Potom jsme si dali soutěž, do dohodí s oblázkem nejdál a taky kdo udělá nejvíc žabek. V hodu do dálky jsem skončila druhá (ze tří :D) a s počtem žabek jsme všichni udělali maximálně dvě. Bohužel nevím, jak se ptáci jmenují v češtině, ale dozvěděla jsem se plno zajímavých věcí: jeden druh obletí celou zeměkouli, od severního k jižnímu pólu a zase zpátky! Z dálky vypadá jako nenápadný hnědý pták, ale když na jeho křídla zasvítí pod správným úhlem slunce, vybarví se nádherné lesklé barvy, takže vypadá trochu jako metalický papoušek. Nádhera. Více jsem se vyznala v rostlinách.




Miluju pohodu francouzského venkova, zapadlých vesniček, jejich starou architekturu, dřevěné okenice… samozřejmě natrefíte i na moderní stavby, ale někteří s grácií zvládli zrenovovat staré byty po pra-pra-pra rodičích… A do toho krávy, ovce, koně, sady, louky… Po obědě jsme autem vyjeli na Sionský kopec, poutní místo Panny Marie. Na kopci stojí nádherný kostel s vysokou věží s obrovskou sochou Panny Marie. Zrovna se tam konala mše a různá procesí, jelikož byl právě křesťanský svátek. Z kopce jde vidět skoro celý region, opravdu nádhera… Babička, od dětí z mé rodiny, kde jsem ubytovaná, se tam narodila, takže je to i trochu poutní místo pro ně. Obrovský dům tam ještě stojí, ale už nikomu z rodiny nepatří.

Na parkovišti jsme potkali řadové sestry, všechny dosahovaly tak maximálně metr šedesát, což nemohlo ujít příteli od mamky (váhám, jak nahradit slovo mamka, když to vlastně není moje mamka, ani náhradní mamka a zároveň vás nechci zatěžovat kopou jmen), který na jejich účet vtipkoval. Vlastně on vtipkuje pořád. Například ráno, když se ptal, kdo chce kávu, tak jsem řekla, že i já, a on řekl, tak ať si ji udělám sama, že už ji dělá pro dva lidi… Ale tak že výjimečně se obětuje, ale že to je naposledy. Nebo nám pořád cestou dával okna dolů, nebo nahoru. Všem cestujícím :D Že prý je řidič, tak si může dělat, co chce :D

Kopec je ještě protkaný několika cestičkami, se sochami svatých, na cedulích máte i poučný příběh. V parčíku je i výstava přírodních nástrojů pro děti (xylofon z větví a tak podobně) a různé poučné aktivity. V zahradě sester se můžete kochat bylinkami a zeleninou. Já si nenápadně utrhla meduňku a unášela se příjemnou vůní…

Kolem páté jsme zapadli do nedaleké vesničky s ateliéry výroby proutěných košíků a jiných podobných prací, ale nejvíce se tam vyráběly různé košíky. Prošli jsme si i výstavu nejpovedenějších prací a i nejzajímavějších kousků k prodeji.
A večer jsme se vydali na francouzský film o Augustu Rodinovi, sochaři, příteli Moneta. Úžasné výkony herců, povedeně ukázaný komplikovaný vztah s Camille… Určitě doporučuji. Ovšem trochu pochybuji, jestli se film přeloží… Avšak vím, že o Rodinovi a Camille existuje mnoho dalších filmů a knih, takže směle do pátrání.

V pátek jsem večer odjížděla z Nancy do ČR. Dopoledne jsem se balila a řešila pár věcí do školy a poté jsem navštívila nedaleký americký hřbitov. Když jsme vjeli na pozemek, měla jsem spíše pocit, že vstupuji na půdu luxusního hotelu. Nádherné bílé kamenné domy, okrasné keře s exotickými květinami, úhledně zastřižený trávník, zaměstnanci v uniformě frčící v golfovém vozíku… Až poté, co spatříte nádherný oblouk ve dvojjazyčném znění připomínající smrt pěti tisíců mladých lidí, kteří našli smrt na jiném kontinentě, než kde se narodili. V oblouku můžete navštívit i místnost s mozaikou zobrazující mapu Evropy a postup amerických vojsk. Procházka mezi náhrobky byla dechberoucí. Tento rok se totiž rozbíhala akce, kdy dobrovolníci a zaměstnanci kontaktovali rodiny a sháněly příběhy vojáku a jejich fotky. Dostali jsme tedy prospekt s několika příběhy do rukou a viděli u některých náhrobků i tabulku s fotkou. Na náhrobku bylo navíc uvedeno i jméno státu. Narazili jsme na polské jména, slovanská, židovská a německá jména… A jelikož jsme se tam octli i kolem čtvrté odpoledne, přesně v celou zazněla americká hymna z reproduktorů, jak zní pravidelně každý den. Pomyslela jsem si, že mnoho těchto lidí dostalo této péče zaslouženě. Ovšem až po smrti, což je velice smutné…

Následovala procházka večerním Nancy. Usadili jsme se s pitím na náměstí Stanislas. Bylo totálně narváno, ale i tak se nám podařilo ukořistit místo. Poté jsme se šli projít do parku, odkud nás zanedlouho vyhodili, protože se v devět zavíral. Což nám připomnělo, že bychom měli rychle hledat restauraci, ať stihnu autobus. Vybrala jsem sushi a objednala jsem jim sushi se sýrem a lososem a se sýrem a okurkou, protože mi mamka a dcera prozradily, že moc sushi nemusí. Dále jsem jim doporučila i miso polévku, salát s mořských řas a edamame, sojové lusky na páře. A kupodivu jim všechno chutnalo.
Cesta autobusem byla hrozná… Lidi se bavili až do půl druhé ráno, Rus přede mnou navíc ovoněl celý autobus odérem svých bosých nohou… A o půl páté už začalo svítat, což pro mě znamenal budíček. V Praze jsem se procházela kolem nádraží a poté obhlédla pár obchodů. Užila jsem si hlavě vrchní patro knihkupectví, jelikož se tam normálně s velkým kufrem nedostanu. Natrefila jsem na spojovačky, které bych si moc přála, i když nemám moc času si jich užít… Našla jsem tam dokonce i omalovánky pro důchodce :D

Užila jsem si kávy a malého občerstvení a vyrazila na cestu domů. Jelikož jsem si četla, ani jsem se nenadála a hlásili konečnou. Tentokrát pro mě nikdo na nádraží nečekal, protože mamka je na závodech a táta ji podporuje. Busem jsem dorazila domů. I když jsem původně plánovala sebou mrsknout do postele, propocená a ve špinavém oblečení, nechat všechno jak leží a běží, tak mě dárek od mamky nakopnul: kakaová stoprocentní raw pasta. Složení? Jenom kakaové boby. Je to absolutně jiná čokoláda, více hořká, neroztápí se a více taky koncentrovaná, protože jsem si ukousla opravdu jenom ždibec a hned jsem jela jako fretka :D Osprchovala se, převlékala, uklidila, vybalila, udělala si pořádek ve věcech do školy, oznámila jsem všem, že jsem dobře dojela… A až potom, jak přijeli rodiče, mě postel zavolala zpět. Stěží jsem u výborné večeře (dvě manga s amarantovou kaší, skořicí a malinami) nepadla hlavou do misky. Vydržela jsem kupodivu až do půl deváté, protože jsme si pak povídali, jaká byla cesta a jak bylo na závodech a taky jsem i hlavně rozdala dárky: Samíkovi, protože oslavil po dobu mé nepřítomnosti 4 roky a tátovi na svátek paštiku. A taky navíc i Samíkovi sušenky a karamelky od kávy, které jsem po doby mých návštěv kaváren nasbírala spoustu :D

V neděli jsem si dala relax. Snědla jsem kopu melounu, zacvičila si a pořádně se protáhla, užívala si sluníčka na zahradě, namazala se všelijakými krémy a maskami… A plánovala i naší letní dovolenou ve Francii s mamkou.

No a v pondělí se jelo na Rammstein! Cesta autem byla dlouhá, cesty zasekané… Ale spravilo to sushi Praze. All you can eat. Takže jsem se narvala tak, že jsem potom neměla na koncertě vůbec hlad a dokonce ani ráno. Koncert byl úžasný! Dokonce i předskokani Kurtyzány z avenue se dali poslouchat. Už jsem zažila horší předskokany :D Bylo teplo, lidi se na sebe lepili (hlavně blízko podia, kde jsem se prodrala i já s další trojicí holek, se kterou jsem se dala do řeči), rodiče jsem nechala pár řad za sebou) a ještě ty ohňové efekty… Neskutečná show, měla jsem vyřvané hlasivky, jelikož jsem zněla perfektně slova všech písniček kromě té první :D Jen škoda byla, že museli skončit už v 10 večer, protože to teprve začala být tma a jejich pyrotechnické efekty mohly více vyniknout. Nejvíce problematické bylo dostat se z arény. Plno lidí, hlavně plno zpocených chlapů bez trička. A potom se snažte dostat ven :D Navíc to tam i celé uzavřeli, takže náš odvoz (manželka od mého bratrance) se k nám nemohl dostat na smluvené místo, ovšem naštěstí díky chytrému mobilu jsme se našli a vymotali jsme se. Upřímně nezávidím rodičům, kteří sedli hned po koncertě do auta a jeli domů těch 400 km, aby zítra vstali do práce… Po dvou hodinách spánku. Já jsem si dala v klidu sprchu, bavila se o koncertu s bratrancem, ukazovala videa a fotky… Ovšem nefotila jsem a nenatáčela celý koncert jak někteří, jenom krátké klipy, max. 15 sekund z nejoblíbenějšího úseku písničky nebo když jsem zrovna stihla zachytit efekty. Jinak jsem poprvé mohla konečně svobodně skákat, protože většinou s sebou na koncerty beru můj malý černý batůžek s ostny, tentokrát jsem však neměla nic kromě mobilu (funkci peněženky zabrali rodiče). Paráda… ráno jsem se zbudila brzo v sedm, protože já prostě v létě neumím spát dlouho, když už je tak brzo světlo :D No a potom mě čekalo celodenní nakupování. A uspěla jsem, našla jsem všechno, co jsem potřebovala, dokonce jsem se i navíc potěšila knihou Nemoc jako symbol, jelikož byla 25% sleva a vyzkoušela i nejlepší vegan zmrzlinu v Praze v Creme de la creme, která se v tom 30° stupňovém vedru topila tak rychle, že jsem si ji ani pořádně nemohla vychutnat :D Vzala jsem si slané burákové máslo… Mňam!

Večer jsem se přesunula spát k sestře (ještě že mám tu rodinu tak rozházenou po různých koutek Prahy :D), kde jsem se konečně vyspala, jelikož jsem šla spát o půl deváté s mou tříletou neteří. No a ve středu jsem si v klídku skočila na kávu s mandlovým mlékem, a zmrzlinu (tentokrát mojito a čokoláda) a procházela se Prahou a pak nasedla na autobus. Cesta uběhla rychle. Troufám si říct, že moje poslední cesta uběhla nejlépe, jelikož autobus byl plný jen z 1/3, takže jsem se poskládala, jak jsem chtěla, takže ani hodinové zpoždění mi nevadilo. No a ráno jsem se vzbudila u mé rodiny ve Francii o půl osmé, i když jsem zalehla po čtvrté a v autobuse naspala tak dvě hodiny. Překvapivě ale mám dost energie!


Zajímavé články:






 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lukas Lukas | Web | 2. června 2017 v 15:08 | Reagovat

Děkuji za přiblížení ! Zážitky jsou to opravdu hodnotné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
"Přijmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se k mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastním výtvorem."

"Neexistuje osud, který člověka ovládne, ať udělá cokoliv. Osud je moc, která člověka ovládne, když neudělá nic."